SIDEBAR
»
S
I
D
E
B
A
R
«
2006
Září 28th, 2009 by admin

Tour de France 2006

Příprava a odjezd

Stejně jako vloni jsme se i letos rozhodli absolvovat nekonečnou cestu do Francie. Tentokrát jsme jeli v trochu jiném složení.

Boban Long Vlasta Já
Boban Long Vlastič a já

A celou cestu s námi samozřejmě absolvoval Ivan s Milanem.
Ivan s Milanem

Před odjezdem jsme uspořádali několi brífingů při nichž bylo spotřebováno blíže neurčené množství alkoholu. Ale protože nésme hlópy, tak jsme si to psali. Krátce před odjezdem jsme zvýšili obrat jednoho nejmenovaného obchodního řetězce o téměř dva tisíce korun. Při pohledu do nákupního košíku se ve mě probudila vzpomínka na dětská léta, kdy lančmít a lečo s moravskou klobásou neomezeně vládlo cestovnímu jídelníčku. Samozřejmě nesměly chybět dětské piškoty, wafle, marmeláda a kečup. Právě sem jsem chtěl vložit obrázek konzervy s lečem, jal jsem se tedy dotázati pana Googla a ten mi překvapivě ukázal tohle. Je zajímavé kam všude se lečo dostane.
Původně jsme měli naplánováno, že ještě před odjezdem vyzkoušíme jak naskládat kola do auta. Nakonec jsme tenhle nápad zavrhli s tím, že nejsme žádný svazový jelita který by to nedokázaly.
Nejsme jelita, dokázali jsme to tam nacpat všechno

Vzhledem k tomu, že Boban nemá v autě blondýnu, která by nás provedla nástrahami dálnic cest a cestiček, byl jsem vylosován, že budu navigovat já. Nevím jsetli to byl dobrej nápad, nebo špatnej nápad. Každopádně v důsledku toho nápadu jsem nespal celou cestu. A protože jsme vyjížděli kolem šesté odpoledne a na místo dorazili v sedm ráno, tak z mého pohledu to tak úplně dobrý nápad nebyl.

Cesta a příjezd

Protože krátce po odjezdu jsem zjistil, že itinerář který jsem si vytvořil na www.mappy.com jsem zapomněl doma, musel jsem si vytvořit nový. Ne že by to bylo něco složitého, cestu jsem si pamatoval. Cíl byl v Bourg d’Oisans.  V krátkosti se dá cesta popsat tak, že dost dlouho jsme jeli po A6 až do Karlsruhe a tam jsme zatočili doleva na A5 a jeli až do Basileje. Odtud pak na Bern, dále na Fribourg přes Montreux až do Martigny. Tam skončila dálnice. Měli jsme za sebou kolem tisíce kilometrů a čekala nás celkem křivolaká cesta do Ugine. Průměrná rychlost v tomto úseku se pohybuje kolem 50km/h.  Po pravdě řečeno na silnicích  co vypadají takhle se ani rychleji nedá (vpravo je pohled na Martigny).

Fakt klikatá cesta Martigny

Úsek před Ugine řídil Vlastič, a asi aby neusnul, tak řezal ty zatáčky tak důkladně, že jsme se všichni málem pozvraceli. Zpomalil až poté, co mu Boban řekl, že pokud nezvolní, tak bude mít za krkem lehce natrávené řízky. Zpomalil. Přestože už pak jel normálně, všem nám bylo jasné, že cestou zpět mu v Alpách řízení nesvěříme.

Jedna místní zajímavost: Když jsme vloni přijížděli do Ugine, byla hlavní silnice uzavřená a muselo se objížďkou. To byl ten moment když se náš blondýna pokoušela shodit ze skály. Oni normálně tu silnici dodnes neopravili. Objížďka je tam pořád. A tentokrát v obou směrech. Vloni se alespoň cestou nazpět dalo jet normálně.

Ani to netrvalo dlouha a dorazili jsme do Grenoblu. Ne přímo, ale do těch vesnic co jsou okolo. Nechtěli jsme platit za francouzské dálnice když už jsme si koupili známku na ty švýcarské. Oni mají ve Francii takový dobrý zvyk, že podél dálnice vede ještě jedna pěkná silnice. Ovšem před městem se na té silnici objeví semafory. Pak mají ještě jeden zvyk, ale ten je ne už tak pěkný. Ty semafory totiž běží i v sedm ráno. Každých sto metrů asi pět semaforů, na ulici ani noha a před sebou asi pět červených. Nakonec nás to vyplivlo do města. Po chvíli bloudění a počínající nervozity některých pasažérů se nám nakonec podařilo správně odbočit na Briancon.

Další úkol byl najít kemp. Seznam kempů jsem doma naštěstí nezapomněl. Od počátku jsem měl jednoho favorita. Byl to kemp La Libellule v Rochetailee, asi 8km před Bourg d’Oisans. Cedule upozorňující na kemp byla zarostlá, přesto jsem si jí všimnul. Čeho jsem nevšimnul, byla odbočka k tomu kempu. Naštěstí Vlastič byl pozorný a tak jsme se stihli otočit. Takže asi v devět ráno jsme už bydleli. Tam dole mezi těmi stromky.

Kemp

1. den – Alpe d’Huez

A protože Vlasta byl za prudiče, že přeci nepůjdeme spát, že tu únavu pojedeme vyjezdit na kole. Abychom si to užili tak jsme se vydali, aniž bychom postavili stany, do Alpe d’Huez. Původní představa byla, že se jenom tak trochu projedeme, ale když už jsme byli v Bourg d’Oisans, tak kam jinam, že?

Bylo to trochu do kopce, kliknutím na graf se obrázek zvětší:

Cesta na Alpe d'Huez Graf stoupání na Alpe d'Huez

obrázky jsem ukradl tady.

Tady se ukázala jako ohromná výhoda mít převody jako Long, 39:23 přímo vyzývá k rychlé jízdě. Vlastič jel zase jak hovado a Long se ho držel. Ke konci se ale 39:23 projevilo v plné síle a Vlastič Longovi ujel. Oba měli tu smůlu, že špatně odhadli cíl a nevyjeli až nahoru. Tím se připravili o pohled na otevřený zimní stadion ve kterém se v tom 30ti stupňovém vedru normálně bruslilo. A hned vedle je bazén. Ten obrázek je ze zimy, protože letní jsem nenašel. Obrázek vpravo: Tak tam dole někde je Bourg d’Oisans.

Zimní stadion Tam někde dole je Bourg d'Oisans

Stadion jsem tedy viděl jenom já s Bobanem. Nikdo z nás neměl sebou foťák. Takže za dva roky až se zase pojede Alpe d’Huez to určitě vyfotíme.

Dolů to jelo překvapivě rychle. Tak první den jsme dali 45km, dojeli do kempu a až do večera se váleli na karimatkách a snažili usnout. Jenomže tam byli fakt protivný mravenci, takže jsme se každou chvíli budili. Navíc dost pražilo slunce a při tom se opravdu blbě spí. Tak jsme šli raději na pivo a kafe do „Caffe Glandon“, to jsme ještě nevěděli co to Glandon je. Uvítala nás servírka a zřejmě majitelka v jedné osobě. Byla milá, na sobě umolousanou zástěru se zbytky včerejšího oběda. Myslím že ve Francii by se naši hygienci vyřádili.

Stany jsme stavěli až někdy před setměním. Chvíli se řešilo kdo s kým bude ve stanu. Nakonec to dopadlo tak, že ti s oholenýma nohama spali spolu (Vlasta s Longem).

2.den – Col du Galibier

Na druhý den jsme si naplánovali skutečnou chuťovku. Výjezd na Col du Galibier přes Col du Lautaret (to jsme ale nevěděli). Ráno jsme vstali. Tedy vstali, asi ve třičtvrtě na sedm se ozvývalo z vedlejšího stanu: „Kluci, vstávejte, už bude sedm. Abysme to stihli.“ Když deset minut nikdo nereagoval, tak zase: „Měli bysme už vstát.“ Když jsme po osmé konečně vylezli ven, hned jsme se, ještě dříve než začalo pálit slunce, rozehřáli lakem na rakve (Fernetem). Posnídali jsme něco málo waflí s marmeládou a zapíjeli to vodou. Long se došel vysprchovat, a mohli jsme vyrazit.

Kemp po ránu

Podle předpokladů nás čekalo nějakých 8,5km do Bourg d’Oisans, a pak se to mělo zvednout a stoupat 42,5km. Oproti předpokladům jsme však jeli po rovině kilometrů skoro 14. Stoupání pak skutečně začalo, ale kupodivu to nebylo tak strašné. To nebyla úplně pravda, protože jsme měli po včerejšku  trochu posunutá měřítka. Čekalo nás tohle, je to složené ze dvou grafů, první je na Lautaret a druhý na Galibier (2640mnm). Na kliknutí se zvětší. Ještě více cizích obrázků z Galibieru je tady.
Galibier graf

Kupodivu jsme jeli také chvíli z kopce. Minuli jsme velikou přehradu, její hráz je na tom grafu na vrcholu toho modrého stoupání za tím jediným sjezdem hned na začátku.
Přehrada

A pořád jeli do kopce. Slunce pálilo, stromy pomalu mizely a jediné ochlazení byla jízda tunelem. Tam byl zas od aut neuvěřitelný hluk. Těch tunelů bylo po cestě dost. Vpředu jel Vlastič s Longem a jak je jejich zvykem, opět jeli jako hovada. Long se svým 39:23 ani jinak nemohl. Zatímco my s Bobanem jsme si prohlíželi i krajinu. Takže jsme viděli vodopády, ledovce a tak. Zatímco ti dva vpředu viděli asfalt, asfalt, asfalt…

Když už to vypadalo že se silnice začíná trochu rovnat a horské masivy přede mnou se rozestupovaly, vlil se do mne pocit vítězství, projíždím kolem tisíců karavanů a říkám si, že ten Galibier je přeci skála, a tady žádnou nevidím. Po chvíli jsem dorazil na rozcestí a když jsem viděl tu značku, tak jsem se málem vzteky pozvracel. Dorazlil jsem na Col du Lautaret a na Galibier chybí ještě 8km. Vydávám se na cestu. Asi po deseti minutách proti mě jede Long a říká mi: „Ty vole vyser se na to, to je ještě na tři hodiny, já s těm a zkurvenejma převodamam jsem si to prásknul a je mi blbě.“ Trochu se mi nezdálo že by 8km bylo na tři hodiny, nedal jsem na něj a pokračoval v cestě. Po dalších serpentinách už jsem nevěděl co tam mám zařadit. Slezl jsem z kola, vytáhl kameru a začal filmovat. Byl vidět i Mont Blanc. Ale hlavně byla vidět ta housenka aut na Galibier. Když jem tam takhle chvíli lelkoval, dojel ke mě Boban vracející se z vrcholu a sdělil mi že to mám tak ještě 4km. Tímhle tempem bych to tipnul na necelou hodinu. Jelikož jsem nechtěl aby na mě museli dlouho čekat (a také jsem to považoval za dobrou výmluvu, protože už mi nohy fakt nechtěly točit), otočil jsem to a sjel zpátky na Lautaret. Docela mě překvapilo jak daleko jsem dojel. Na Lautaretu se Long v klidu vyzvracel a mohl se jít fotit, z fotografie je patrné, že si dres nepozvracel.
Long

Také jsme zjistili, že nám nějak falírujou ty kilometry. To by mě fakt zajímlo jak to ten LeBlanc počítá. Když jemu vychází cesta na Galibier z Bourg d’Oisans 42,5km a nám 54km.  K tomu ještě přidat cestu ke kempu, takže dohromady tam a zpět 124km.

Cestou dolů jsme se ještě stavěli na jídlo v jedné pekárně a tam padla hláška letošní Tour. Long s pocitem že má nepatrnou osmičku na zadním kole požádal Vlastu: „Prosímtě Vlasto jestli budeš mít večer čas, mohl bys mi přelíznout zadek?“

V kempu jsem byl opravdu rád že už jsme zpátky. Večer nás ještě pozvali naši sousedé v kempu na pivo. I oni mají své stránky, Kandelelche a Heiko kde jsou také obrázky z Tour. Zatím je tam má jenom Heiko, hoši z Kandelelche na to trochu pečou.

3.den – 15.etapa Gap – Alpe d’Huez

Vyrážíme směrem Alpe d’Huez. Po včerejší náročné vyjížďce jsme se rozhodli vyrazit jenom asi na 4. kilometr stoupání. Bylo vedro a čekali jsme tam snad tři hodiny než dorazila karavana. Dost jsme fotili, takže spoustu fotek najdete v Galerii.

Okolo nás projeli Hmyzáci
Hmyzáci

Na stránkách TdF mají docela pěkný obrázek jak je ta silnice obložená auty
Auta

Evidentně jsme zvolili strategické místo, protože když jela karavana, tak jsme toho pochytali docela dost.
Karavana 1 Karavana 2

A za chvíli už jeli závodnící
Euskadi

Cesta dolů byla strašná, netušil jsem že budu dolu kolo tlačit. Policie tomu tak chtěla. Asi to bylo dobře. Jinak by se ty tisíce lidí dolů ve zdraví asi nedostaly.

Večer jsme si zašli v našem kempu do hospody na beaujolais. Dali jsme dohromad jednu lahev a docela nám ztěžkly nohy. Dobře se nám spalo.

Kdo chce vidět fotky, musí do Galerie!

4. den – 16. etapa Alpe d’Huez – La Toussuire

Tento den jsme prokaučovali jednu velmi důležitou věc. Uvažovali jsme totiž, o cestě na Galibier, ale vůbec nám nedošlo, že jako druhý kopec mají Col du Glandon, který byl od nás relativně blízko. Takže ráno… Ráno probíhalo jako obvykle. Long pobíhal okolo stanů a neustále nás budil: „Kluci vstávejte, už bude 7!“ „Abysme to stihli!“ Na naše poznámky že když v devět vyrazíme tak to nemůžeme nestihnout odpovídal: „Bude plno v koupelně, nestihnete to.“ Když jsme konečně vylezli, tak prohlásil že jede v 9 i kdyby měl jet sám. A jel sám, my vyjeli až v 9:10. Stejně na nás čekal asi 4km za kempem. Jeli jsme se podívat na start. Přijeli jsme akorát když městem projížděla karavana. Byli to dost krkouni, protože neházeli skoro nic. Jenom ten magor na z Aquarelu kropil jak o život. Mastil to lidem do oken…

Magor Auarel

Podívali jsme se do depa, viděli vyjíždějící balík. Některým z nás potřásl pravící Ch. Moreau, některé pozdravil Pavel Padrnos. Viděli jsme též hlouček novinářů, v jejichž středu nebyl vidět Lance Armstrong. Prohlédli jsme si z blízka kola a rozjíždějící se závodníky.
start

Ch. Moreau

Cestou do kempu jsme si řekli že se ještě projedeme, tak jsme jeli směrem na Col de la Croix de Fer a bylo nám podezřelé že tím směrem jede spousta cyklistů. Po chvíli nám došlo že právě přes tento průsmyk pojedou. Posunuli jsme odjezd o několik hodin a jeli na Glandon. Netušili jsme co nás čeká (na kliknutí se zvětší).
Glandon graf

Po cestě jsou dvě přehrady.
Přehrada

tohle je ta dolní, ta horní byla v 1700mnm (ten zelený sloupec na 19. kilometru). Až na Glandon dojel jenom Vlasta s Longem. Long to celé absolvoval na jedny Be-Be sušenky a svůj časovkářský převod.

My co se vrátili včas jsme zatím uklidili auto, sbalili stan a čekali na ty dva magory co jeli až nahoru. Kolem sedmé jsme odjeli z kempu.

Konec

Cesta domů byla v pohodě, zejména poté, co Vlasta dostal zákaz řízení dokud nebudeme na dálnici. Kromě toho že jsme blbě odbočili a že nám na dálnici málem došla nafta se nic mimořádného nestalo. To špatné odbočení možná bylo dobře. Protože jsme za Norimberkem nejeli na Bayeruth  (na chvilku jsem usnul a navigoval někdo jiný), ale pořád po A6. Pak jsme jeli krátký úsek mimo dálnici než jsme najeli na tu od Regensburgu na sever. Z ní jsme odbočili na Svatý Kříž. Přišlo mi to jako lepší cesta než přes ten Bayeruth. Mnohem menší provoz.


Leave a Reply

XHTML: You can use these tags: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

»  Substance:WordPress   »  Style:Ahren Ahimsa
© A komu se to nelíbí, ...