SIDEBAR
»
S
I
D
E
B
A
R
«
2005
Srpen 29th, 2009 by admin

Tour de France 2005

výprava se uskutečnila od 9. do 14. července

Letos jsme se konečně domluvili že vyrazíme na Tour de France se podívat jak že to vlastně vypadá když to někomu na kole fakt jezdí. Pravda něco jsme již tušili, zejména Závodu míru nebo Deutchland Tour nám naznačil jak by to asi mohlo vypadat. Vybrali jsme si dvě etapy. Desátou a jedenáctou. Grenoble – Courchevel a Courchevel – Briancon. Uspořádali jsme breefing a tam domluvili podrobnosti. Realizační tým byl rozdělen do několika sekcí. Zásobovací jednotka měla za úkol sestavit energeticky vydatný jídelníček a připravit seznam potřebných surovin. Takže záhy jsme navštívili Tesco a nakoupili dva kartony plechovkáčů G10, hromadu konzerv, čínských polévek, paštik a pečiva. A samozřejmě spoustu balené vody.

Navigační jednotka dostala za úkol vybrat strategicky výhodné místo k ubytování a podpůrný a logistický tým měl na starosti dopravu. Coby navigační důstojník jsem měl ulehčenou práci tím, že cestu nám vybrala blondýna s krycím jménem Blaupunkt TravelPilot E2 již jsme důvěrně oslovovali Holly. Takže stačilo vybrat správný cíl. Prohledáváním internetu jsem objevil několik kempů, ovšem ani jeden neměl mailovou adresu a ani z jednoho mi neodpověděli na anglicky psaný fax. Takže jsme jako cíl zvolili turistické informační centrum v Moutiers nedaleko Albertville.

Cesta

Vše je sbaleno a vyrážíme. Kousek za Ostrovem zjišťujeme, že nemáme žádné CD se Zappou. Snad to vydržíme. V Bukovanech nastupuje další část výpravy. Požádáme Holly aby vypočetla trasu a vyjíždíme.

Po několika hodinách jízdy jsem si všimnul, že na rozdíl od nás, je v Německu asi jedna benzínová pumpa na 100km a ještě tam mají kulový ale mají ho pěkně srovnaný. Odpočívadla mají rozdělená na ty s odpadkovými koši a bez. Vybíráme to s koši. Chvíli váhám do jaké popelnice odhodit kost z řízku. Nakonec to vyhrává ta nejnižší. Na víku je piktogram upozorňující že popelnice je hluboká 2,7m a že ten kdo do ní spadne se bude jen obtížně dostávat ven. Fakt byla hluboká, zbytek řízku letěl skoro vteřinu než dopadl na dno. Na dalším odpočívadle se jako místní zajímavost jevil nadměrný počet chroustů. Po pravdě tolik chroustů pohromadě jsem ještě neviděl, to jsem netušil že to není jediné čeho jsem pohromadě tolik ještě neviděl.

Celou cestu jsme nepotkali policistu, až kousek za Karlsruhe jsme viděli jednoho Simíra s majáčkem. Švýcarské hranice jsme přejížděli už za tmy. V Basileji mě za volantem vystřídala Jenda. Seděl jsem vzadu a usnul. Probudilo mě až silné brzdění, když jsem otevřel oči uviděl jsem jak se proti přednímu sklu blíží pruhovaný trám. Jenda asi věděla co dělá, protože ten trám byl 2m vysoko a naše auto měří na výšku 197cm, takže se tam s přehledem vešlo, jenomže to věděla jenom ona. Vůbec netuším kde to bylo, každopádně někde v kopcích protože tam bylo docela zima. Čůrali jsme u nějakého rybníčku. Pak jsem zase usnul. Dál už si pamatuju že jsme jeli podél fakt velkého rybníka, tuším že někde u Ženevy a pak jak jsem otevřel oči až na nějakém kopci a z okýnka uviděl pod sebou propast asi 600m hlubokou a dole svítilo město. Tak jsem raději zase usnul nechal si zdát jak do té propasti padáme. Nad ránem jsem zase usedl za volant. Bylo to v Alpách, každá křižovatka byl kruhový objezd, ten nejmenší měl uprostřed jenom namalované kolečko o průměru dva metry. Když jsme se blížili městu Ugine a blondýna nás vytrvale posílala do jednosměrky, nechali jsme si chytře poradit od místních přiopilých mladíků že máme jet rovně. To Holly naprosto zmátlo a celou dobu tvrdošíjně trvala na tom abychom se otočili. I kdybych chtěl tak to nešlo. Silnice byla široká něco málo přes tři metry a vpravo skála vlevo propast, nebo opačně podle toho na jakou stranu jsme zrovna jeli. Když pochopila že se otáčet nebudeme, snažila se nás zastrašit tvrzením, že se nacházíme na nedigitalizované části mapy. Když už nevěděla jak na nás, začala vydávat zvrácené pokyny, třeba že máme odbočit na nejbližší křižovatce vlevo. Nejenže tam žádná křižovatka nebyla, ale pokus o odbočení vlevo by jistojistě přivodil pád celé výpravy do bezedné propasti. Vskutku námět pro Kubricka, mohlo by se to třeba jmenovat: „2005: Francouzská Oddysea“. Později se ale ukázalo že jedeme správně a přijeli jsme do Ugine. Dál už byla cesta jednoduchá. Během chvilky jsme dorazili do Albertville, a protože budík ukazující množství nafty se nemilosrdně blížil k nule bylo rozhodnuto že počkáme u pumpy než otevřou.

Bylo něco málo před šestou a podle cedulky otevírali v 6. Ve čtvrt na sedm jsme stáli u stojanu a pozorovali obsluhu čerpací stanice, jak se nemůže dostat ven z obchodu. Chvíli tam lomcoval dveřmi až pak přišel kolega a otočil druhým zámkem. Asi byl v práci prvně, nebo nikdy neviděl dveře se dvěma zámky. Přesně v půl osmé jsme dorazili do Moutiers k infocentru. Blondýna se vyznamenala. Provedla nás křivolakými uličkami městečka tak hladce, že jsme jí odpustili to večerní trucování. Jenom nám zapomněla říct, že ve Francii je socialismus a že mají infocentrum otevřené jenom od pondělí do pátku do 17h v sobotu do 12h a v neděli zavřeno. A že tam nemají ani vitrínu s mapou, nebo tak něco.

Vydali jsme se tedy na pěší obhlídku s nadějí, že objevíme alespoň nějakou informační tabuli pro turisty. Nakonec jsem v paměti vylovil informaci, že Gare SNCF je nádraží a že tam bychom mohli slavit úspěch. Nápad to byl dobrý, ale ne až tak úplně. Získali jsme sice přesný přehled o provozu místních drah, prohlédli jsme si automaty na sušenky a bonbóny. Jenom ta mapa nám nějak scházela. Jediným vodítkem byl leták s velikým nápisem Le Tour Courchevel, který ležel u jedné z liduprázdných pokladen. Kdo by si myslel, že v letáku nalezne mapy, nebo alespoň nějaké schematické znázornění okolí s vyznačenou trasou, byl by zklamán. Z letáku jsme se kromě informací že je léto dověděli, že se ve Francii jede Tour de France a že jedna etapa končí a druhá začíná v Courchevelu.

Opustili jsme tedy až nepřirozeně čistou nádražní budovu a procházeli se uličkami města. Po plánku ani památka. Vrátili jsme se k autu a vydali se hledat kemp.

Štěstí nám opravdu přálo a během několika minut jsme v Aigueblanche-Bellecombe narazili na jednom kruhovém objezdu na značku co by mohla znamenat kemp. I vydali jsme se po ní a skončili na parkovišti supermarketu U-něcocosenedávyslovit. Zkusili jsme tedy jiný výjezd z kruháče a tentokrát byl výsledek výrazně příznivější. Objevili jsme šipku ke kempu, jenom nás trochu mátla cedule „Zákaz vjezdu do jednosměrné ulice“ s dodatkovou tabulkou 200m. Když jsme najezdili asi 6km a nenašli jiný vjezd rozhodli jsme se že přeci jen prubnem tu jednosměrku, protože ta dodatková tabulka může klidně znamenat že ta jednosměrka je až za 200m. U nás se to sice obvykle označuje jako slepá ulice, ale tuhle značku ve Francii asi nemají. Bylo to tak. Vešli jsme do kempu. Byla tam nějaká volná místa. Došli jsme k recepci a hledali ceny, otevírací dobu, nebo tak něco. Za chvíli do recepce přišla nějaká paní a měla koš se špinavým prádlem. Z toho jsme vyvodili že to je prádelna a nikoli recepce.

Využili jsme nebývalých znalostí francouzštiny a zeptali se jedné obyvatelky kempu na recepci. Ukázala směrem k umývárně a v její řeči jsem zaslechl slovo připomínající telefon. Před umývárnou skutečně byla veliká nástěnka a mezi mnoha nám nicneříkajícími sděleními jsme objevili číslo které mohlo být to pravé. Jelikož jsme si netroufli telefonovat, odchytili jsme jednoho pána a Karel ho svou vybroušenou výslovností požádal jestli by nezavolal a nezeptal se na volná místa v kempu. Pán to pochopil a jeho odpověď jsem pochopil i já. Jeli jsme tedy k dalšímu kempu. I vjezd do tohoto byl označen značkou zákaz vjezdu do jednosměrky. Zřejmě je to místně oblíbené dopravní značení. Kemp měl uvnitř bazén a chtěli €3 na osobu a noc. Ovšem vchod nikde a otec Fura v nedohlednu. Tentokrát jsme se dovnitř nedostali. Naštěstí jsme ale věděli, že pod tímto kempem je ještě jeden a tam jsme se dostali bez problémů. Dokonce měl i recepci. A na ní cedulku že mají otevřeno od 8h. Když tam v 8:15 stále nikdo nebyl, přišel na řadu znovu telefon. Vybaven frází: „Parlez-vous anglais?“ jsem vytočil číslo. Ozval se mi rozespalý mladík po zjevně bujaré noci. Anglicky uměl pomálu, tak jsem se na něj snažil mluvit jako ve školce. Pochopil a řekl ať se někde utáboříme že přijde v 9 nebo 10 nebo 11 hodin. Hodili jsme na zem spacáky usnuli. Když jsme začali postupně přicházet k vědomí, přišel nějaký dědula a začal nám vysvětlovat něco ohledně rezervace a tak. Protože jsme mu nikdo nerozuměl, tak jsme ho ignorovali.

Pondělí

Dopoledne jsme vyrazili do Albertville koupit brzdové špalky na keramické ráfky. Našli jsme prodejnu Decathlon, což byla prodejna sportovních potřeb velká asi jako Albert v Ostrově. Měli tam kola zámky, mapy, míče, rybářské náčiní, zkrátka všechno. Všechno vlastně ne, neměli ty špalky. Zase jsme ale koupili mapu a zámky na kola. Kdo by čekal že budou mít v Albertville podrobnou mapu okolí Albertville, tak ten se šeredně mýlí. Měli podrobné mapy celé Francie, kromě Albertville. Museli jsme koupit méně podrobnou, což až tak nevadilo. Když jsme se ptali zda je poblíž nějaká speciálka na kola, bylo nám sděleno že je, ale že má v pondělí zavřeno. To asi dělá ten 35 hodinový pracovní týden. Ze stejného důvodu asi ten obchod, kde jsme předtím byli ve 12 zavřeli a chystali se ho otevřít od 14 do 16:30.

Odpoledne jsme si udělali menší vyjížďku na Col de la Madeleine. Ne snad že bychom to jeli úplně z údolí, kousek jsme se odvezli autem, ale 17km do kopce jsme jeli. Nastoupali jsme asi 1100m. Zpočátku to vypadalo dost idylicky. Lesy, moc do kopce to nebylo. Ovšem s přibývajícími kilometry se kopec začal utahovat a postupně se před námi otevíralo panorama opravdu vysokých hor. Snad nejhorší byla rovinka, která se rovinkou jeví pouze do chvíle než se na ní otočí kolo směrem dolů. To se pak bez výrazného šlapání rozjede na 65km/h. Cestou nahoru mi Petr s Jendou neustále ujížděli a někde na mě čekali. Pak se chytili skupinky silničářů, co kromě dresů měli i kola v barvách T-mobile. Na nich asi bylo nejzábavnější když jim Petr na té „rovince“ nastoupil a na chvíli ujel. To by se v nich Ullricha nedořezal. V samotném závěru stoupání, kdy byla ta nechutnost co bylo nutné vyjet vidět jako na dlani na mě odněkud z nebe pokřikovali ať sebou hodím. Tak jsem sebou hodil ale nic mi to nepomohlo. Jel jsem stále stejně pomalu. Cestou jsem potkal kus ledu v potoce velký jako menší autobus. Zastavil jsem a nabral si tam vodu, díky tomu mi ujela pomalejší část týmobajlů. Když i já jsem mohl radostně zvolat že vrchol je dobyt. Nechali jsme se vyfotit. Než jsem si rozmyslel jak někomu řekneme aby nás vyfotil vrazil Petr prvnímu koho potkal se slovy: „Vyfoť nás, Karle!“ foťák do ruky a sezval nás pod rozcestník. Pak ještě musel dobrovolnému fotografovi vysvětlit jak má přístroj použít („Jó, pořádně to zmáčkni Karle!“). Ihned po focení jsme se vydali dolů, protože v opačném údolí se rýsovaly mraky co z nich padá voda. Dolů to bylo o hodně rychlejší než nahoru. To jsem předjel i ty rychlé týmobajlisty. Petr se pustil výrazně odvážněji dolů než já, tak mi během chvilky ujel. Když už jsem byl tak kilometr od auta začalo pršet. Pršelo dost.

V kempu jsme tajně doufali že bude kde si usušit věci. No nebylo. Když naši sousedé viděli jak natahujeme mezi stromy gumickuky půjčili nám kolíčky. Večer dorazili nějací ústečáci a pak Discovery support team Atlantis Ostrov. Ráno jsme je viděli odjíždět v týmových dresech se žlutými páskami na rukou. Modří už vědí.

Úterý (10. etapa Grenoble – Courchevel)

Původním plánem bylo vyrazit tak do desíti, stavit se v Moutiers na ranní kávu a vyjet až na vrchol v Courchevelu, a pak se kousek vrátit a vybrat si místo ke koukání. Jenže jsme vyjeli až po jedenácté. V Moutiers to bylo na dlouho naposledy po rovině. Ještě jsme se pak svezli z kopečka kousek za odbočkou na Meribel-Les-Allues, dál už to bylo jenom nahoru. Podél silnice stovky lidí a na silnici stovky cyklistů. Všichni jeli nahoru. Celou dobu jsem si lámal hlavu až kam všichni dojedou, protože se nahoře celkem logicky museli hromadit. Jak jsem později vypozoroval, každý jel kam mu síly dovolili a tam se utábořil. Scénář byl podobný jako předchozí den. Petr s Jendou na mě vždycky počkali, nechali mě poodjet, pak mě předjeli a zase počkali. Po jednom takovém intermezzu jsme se domluvili že na mě počkají až v místě kde budeme bivakovat. Ve chvíli kdy jsem dorazil do nejnižšího z Courchevelů na mě volali od pekárny že si dáme pauzu. V pekárně jsem si koupil nejdražší vodu mého života a k jídlu jsem se nechal přemluvit na malinový košíček. Posilněni jsme vyrazili vzhůru. Když už jsem se vydrápal až k hranicím předposledního Courchevelu a byl smířen s osudem vzhůru jedoucího cyklisty, tak mě zase zastavili. A s celkem rozumným argumentem, že nahoře bude dost hnusně zima jsme to otočili a vrátili se do zatáčky nad Didiho Senfta. Důležitým faktorem našeho rozhodnutí bylo, že jsem měl v batohu šest zteplalých Gambrinusů a bylo nutné je vychladit a kousek pod místem kde jsme se rozhodli usadit tekl potok.

Ihned po zabrání místa, jsme šli s Petrem uložit náš stříbrný poklad do lednice. Voda tekla dost rychle, takže jsem z kamenů musel udělat hrázku aby nám plechovkáče neodpluli někam do Marseille. Pozorovalo nás dost lidí, tak jsme doufali že to nejsou svině a nevypijou nám to. Nebyli. Po svačince jsme vytvořili na silnici několik nápisů: „Doporučuji 53:11 Robert Bakalář“, „Pájo jeď!“ a „Bakalář je vůl!“ na víc nám nezbyla barva. Slunce pálilo jako čert a gambáč byl výborně vychlazený. Tušit to, vzal jsem jich do batohu víc.

To na čem tam lidi jezdili byla neuvěřitelná přehlídka kol. I když nejvíc nás asi dostalo miniaturní Bianchi které tlačila fakt dost malá holka s tátou, které jsme mimochodem pak potkali dole v Moutiers, což znemená že nahoru nějak vyjela. Například tolik rámů Eddie Merckx jsem najednou ještě neviděl. Jedna z prvních atrakcí bylo pojízdné jamující řeznictví. Hráli pěkně, ale chtěli peníze. Pro jistotu jsme jim nic nedali. Po silnici začalo jezdit čím dál víc oficiálních vozů Škoda. Pak následovaly žluto-černé dodávky Le boutique officielle a za mrzký peníz nabízeli kloboučky a deštníky, vše s logem TdF. Když už si všichni koupili ty kloboučky, tak najednou začali jezdit s kšiltovkama a tričkama. Takže ti co měli kloboučky si koupili ještě tašku s čepicí tričkem propiskou a plyšovým medvědem v zeleném trikotu za €15. V davu jsme si všimli mladíka který si na záda napsal, tedy spíš si nechal napsat, chtěl bych vidět jak si to na ty záda píše: „LANCE E.P.O.“ tím myslel asi nějakého sponzora. Od projíždějících zmrzlinářů jsme si koupili nanuky. Nevěděli jsme kam s obaly, naštěstí hned pod námi stál karavan a jeho obyvatelé k nám byli zády, tak jsme použili jejich koš.

Postupně se začínalo ochlazovat. V tu chvíli jsem byl moc rád že jsme nejeli až nahoru. Už bylo dost hodin a projíždějící oficiální automobil Škoda oznamoval blížící se karavanu. Od Vlasty jsem trochu tušil o co jde, ale skutečnost mé představy značně předstihla.

Před námi defilovala kolona roztodivných vozidel: čajová konvička, kachny, prasata, veselá kráva, lvi, hodinky, lahev minerálky a mnoho dalších. Tyto alegorické vozy byly prokládány doprovodnými vozy ze kterých vylétávaly klíčenky, čepice, slunečníky, bonbóny, sušenky, piva, minerálky, šátky a spousta dalších užitečných a potřebných věcí. Podél silnice se hemžily sběrači. Byli tvrdí a nekompromisní. Sbírali všechno a ruku by si pro klíčenku nechali utrhnout. Zvlášť jedna záludná potvora se postavila přede mě a na svůj rádoby milý obličej lovila kořist která jednoznačně náležela mě. Nakonec jsme použili lsti. Petr ji rafinovaně odblokoval od projíždějících vozů. Hokejovou terminologií by se to dalo označit jako nedovolené bránění. Nikdo to ovšem nepískal.

Když odjel poslední alegorický vůz, všichni napjatě očekávali kdy se objeví první závodníci. Spousta lidí měla puštěné rádio a sledovala aktuální průběh etapy. Vzhledem k tomu že to bylo francouzsky, neměli jsme nejmenší tušení kdo jede vpředu. Občas jsme zaslechli slova Armstrong, Basso, Rasmussen. Ale to bylo všechno. Že se blíží jsme poznali podle toho že k nám stále hlasitěji doléhal zvuk helikoptér. Najednou se za zatáčkou objevilo pět motorek a vrtulníky. Dál už to byla jenom ohromná vřava, každý se snažil udělat co největší rámus. Silnice se rázem zaplnila lidmi a těch pět motorek razilo cestu první skupince závodníků. Během chvilky se kolem nás prohnali Armstrong, Basso, Rasmussen,Valverde. Až v další skupince asi s dvouminutovou ztrátou se objevil unaveně vypadající Ullrich. Pole bylo hodně roztrhané, takže se trousily skupinky závodníků ještě skoro tři čtvrtě hodiny.

Když projel poslední, sbalili jsme si věci a jeli dolů. To byl ten opravdový adroš. V pravém pruhu auta a mezi nimi se motající chodci, v levém pruhu nekonečný balík a v něm bylo nutné se prokličkovávat mezi pomaleji jedoucími cyklisty. Bylo to dost napínavé jet 5km v protisměru zhruba 60ti kilometrovou rychlostí. Dopravní řád ten sjezd začal dostávat až za kruhovým objezdem v St-Bon-Terantaise kdy se už nejelo úplně v protisměru, ale jenom pokud možno metr za půlící čáru. Vpravo neustále kolona aut, která se táhla dalších 6km až do La Perrier. Dalších 8km jsme už absolvovali za téměř normálního provozu. I když před Moutiers se opět vytvořila kolona, takže se zase jelo po dělící čáře. Hlavně že to bylo z kopce.

V Moutiers jsme navštívili naší oblíbenou kavárnu (byli jsme tam podruhé) a před cestou do kempu jsme poseděli. Závěrečné tři kilometry jsme jeli docela rychle, měli jsme hlad a bolely nás docela nohy.

V kempu se v umývárně objevil tajemný nápis. Rozšifrovali jsme ho jako pozvánku na zítřejší opejkačku u příležitosti TdF pro všechny obyvatele kempu. Vzhledem k času konání (13h) jsme usoudili že je to hlavně pozvánka pro místní důchodce, protože všichni ostatní v tu dobu byli někde na trase a ne v kempu. Po zralé úvaze jsme opustili myšlenku jet následující den zase na kole, protože bychom museli vyjet ukrutně brzy ráno. Etapa totiž začínala v Courchevelu a ten kopec na který jsme chtěli začínal asi 30km po startu. Abychom tam byli ještě dřív než přijede karavana, museli bychom vyrazit fakt brzy ráno. To jsme sice stejně museli, ale v autě se nemusí tolik šlapat.

Středa (11. etapa Courchevel – Briancon)

Ráno bylo fakt kruté. Telefon mě vzbudil přesně v šest. Uslyšel jsem vodu z umývárky a hlavou mi blesklo něco ve smyslu kterej úchyl takhle brzo ráno vstává. Ještě rozespalý se slepenýma očima jsem vyrazil po zvuku. Přede dveřmi postával nějaký dědula a nahlížel dovnitř. Vešel jsem a můj první dojem byl že je tam na ráno dost páry a zdálo se mi že tam prší. Tak to se mi nezdálo, skutečně ze stropu tekla voda. Napřed jsem si představoval jak někde na půdě praskla nádrž s vodou a teď to protéká dolů. Příčina byla ovšem mnohem prozaičtější, nějakej opilej dement, kterej zřejmě zapíjel žal že to Ullrichovi zase nevyšlo, ze samého smutku rozmlátil v koupelně všechny kouhotky a vytrhal trubky na záchodech co napouštějí tu splachovací nádobu, takže voda stříkala do stropu. Pozavíral jsem vodu na záchodech (tam ty kohouty neulomil) a když přestalo pršet šel jsem normálně na záchod.

Ani nevím jak se to stalo, ale najednou jsem seděl v autě a jeli jsme na Col de la Madeleine. Na vrchol jsme dorazili okolo půl osmé. Bylo tam hezky, obloha bez mraku a vidět bylo krásně na obě strany průsmyku. Prostě kýč na pohlednice. Protože jsme tam byli brzy, bylo kde zaparkovat. Vybalili jsme stoleček, vařič, chleba, pivo a posnídali. Bylo čím dál tepleji až bylo úplně nejtepleji. Asi v jedenáct jsme šli obsadit krajnici v zatáčce u prasečí hlavy. Roztáhli jsme karimatky a relaxovali. Jak jsem měl spálené ruce z předchozího výjezdu, tak jsem musel být v mikině. Na obloze ani mráček a slunce pralo a pralo. Bylo mi dost teplo. Ještě že jsme měli dost plechovkáčů.

Protože jsme měli dost času tak jsme se šli podívat po okolí. Stála tam budka a v ní prodávali „místní produkty“, takže Jenda konečně dostala kozí sýr o kterém nám celou cestu vyprávěla. My si tady můžeme říct, že to byla taková lepší Lučina.

Za chvíli nám začínalo být trapné že jsme zabírali tolik místa a když se vedle našich karimatek tísnil tatík se dvěma dětmi, vyzvali jsme je ať se klidně na ty naše karimámy posadí. To jsme ale netušili co je ten tatík za debila. On to těm dětem normálně zakázal. Seděli vedle karimatek na hlíně. Sice jsme jim nerozuměli ale pochopili jsme že ten starší kluk říká že si chce sednout a ten magor mu to furt nechtěl dovolit. Po hodině jsem ty děti vzal a normálně je tam posadil. Chvíli seděli, pak vytáhli svačinku, sedli si zase do trávy a tu karimatku zaprasili nějakejma drobkama a už v tom nechtěli sedět. Takže jablko zřejmě nepadlo daleko od stromu. Naštěstí zase přijela karavana, takže jsme měli o zábavu postaráno. Sběrači tu byli výrazně agresivnější než včera, takže jsme měli menší úlovek.

Když z údolí jak čmeláci vyletěly tři helikoptéry, bylo jasné že se blíží závodníci. Napjatě jsme čekali kdo se objeví. Napřed to byly takové tečky a pak se z nich vyklubal Botero s Pereirem z Phonaku a Vinokurov z T-mobile. Měli docela slušný náskok. Úsek který já jel 30 minut zvládli za 11. Za chvilku dorazili další uprchlíci a terpve po nich větší skupinka a v ní byl Armstrong. Na to že to byl první kopec to bylo docela roztrhané. Jezdci si brali od lidí noviny a cpali si je za trika, čekal je dlouhý sjezd a pak výjezd přes Col du Telegraphe na Col du Galabier, nejvyšší místo letošní Tour. Když odjeli závodníci, začal klasický zmatek.

Někteří chtěli jet dolů směrem k Moutiers, jiní naopak na druhou stranu kopce směrem na La Chambre. Také mi došlo že lidé odcházející v davech směrem do hor nejdou spáchat hromadnou sebevraždu, ale že v místě kam my nevidíme je zřejmě stanice lanovky. Což vysvětlovalo i to odkud se ty lidi tam brali když už silnice byla zavřená. I my se vydali k autu. Ještě jsem naposledy (a to doslova) vytáhl telefon a vyfotil Didi Senfta jak s ním nějaká televize dělala rozhovor. To bylo také naposledy kdy jsem měl v ruce svou novou Nokii 9500. Pak mi jí nějaká svině žabožroutská ukradla. K autu jsem to měl asi 5 minut chůze. Tak to byla taková pěkná tečka za tou etapou. Ještě chvíli jsem si myslel že mi mohl někde vypadnout. Asi hodinu jsem chodil s telefonem po louce a volal si na něj a poslouchal jestli ho neuslyším. Pak jsme vytvořili i rojnici a procházeli trasu kudy jsem šel. No a pak jsem se s ním definitivně rozloučil a zavolal na Oskara ať zablokujou SIM kartu a pošlou mi novou (SIMku, ne Nokii).

Odjezd

V hospodě co tam byla jsem v televizi dokoukali etapu, vyjeli do kempu se sbalit a tradá domů. Rozloučili jsme se s paní vedoucí a pozdravili se se sousedy, nasedli do auta a jeli. Požádali jsme blondýnu ať nám spočítá trasu a ta mrcha nás chtěla poslat po francouzských dálnicích. Protože jsme ale věděli že musíme do Chamonix jeli jsme podle značek. V jednu chvíli jsme jeli po mostě na muří noze, který dost rafinovaně přehodil jízdní pruhy, takže jsme dost dlouho nevěděli, jestli je na té silnici obousměrný provoz nebo ne. Naštěstí jsme si všimli že protijedoucí auta jedou na úplně opačné straně asi 100m od nás, takže jsme mohli i předjíždět. Že to je fakt strašidelná silnice se můžete přesvědčit tady

Když jsme se blížili do Chamonix, blondýna nás stále chtěla posílat někam jinam. Zabočili jsme na takové malé odstavné parkovišťátko že se podíváme do mapy zda máme Holly poslechnout. Na parkovišti stála Škoda 105L. Škoda že jsme neviděli ty dobrodruhy co s ní přijeli ať to byli horolezci nebo nějací trekkeři a v Alpách dělali cokoliv, jejich nejodvážnějším kouskem byla cesta prorezlým embéčkem do Francie. Nakonec jsme se shodli, že musíme jet na Martigny a to bylo dále ve směru v jakém jsme jeli. Projížděli jsme po úpatí Mont-Blancu a snad jsme škvírou v mracích zahlédli i jeho vrchol. Nakonec se umoudřila i Holly a začala nás navádět do Švýcarska. Jelikož jsem neřídil, kochal jsem se pohledem na krajinu kterou jsme předtím projížděli v noci. Na hranicích do Švýcarska jsme si jenom nasadili kšiltovky TdF a celník nás pustil aniž by cokoliv kontroloval.

Za chvíli jsme dorazili k místu, o kterém jsem s zmínil při cestě tam. O tom rozsvíceném městě hluboko v údolí kde se mi zdálo že tam padáme. I když na tomhle obrázku:

to nevypadá tak hrůzostrašně, tak to hrůzstrašné je. On ten záběr totiž není dolů ale doleva, čímž není vidět ta výška. Bylo tam malé odpočívadlo s vyhlídkou. Zastavili jsme tam a skutečně by stačilo se jen tak lehce odrazit a dopadnout dolů do města.

Dole nám začala cesta na horské dráze. Tu totiž nejvíc ze všeho připomínají švýcarské dálnice. Tam se nedá usnout. Tunely, zatáčky, sjezdy, výjezdy. Někde ve Švýcarsku jsem střídal Petra za volantem, nevím kde to bylo ale pamatuju si že bylo asi půl dvanáctý v noci. Sice jsme asi jeli jinudy než cestou tam, ale poslouchali jsme Holly ta nás spolehlivě dovedla až do Bazileje. Na hranicích do Německa jsme zase zkusili fintu s kšiltovkama, ale ta Brunhilda v uniformě si vzala naše pasy odstavila nás a šla nás prolustrovat. Mezi tím projelo asi padesát potencionálních teroristů s německýma značkama.

Zjistila že nejsme na tomhle seznamu a pustila nás dál. Ještě mě Petr jednou v Německu vystřídal, protože už jsem viděl na silnici hady a to bylo znamení že už mám fakt dost. Za hodinku jsme se zase vyměnili. Když jsem přijížděl na naše hranice podvědomě jsem vnímal značky omezující rychlost. Pořád jsem čekal kdy se objeví nějaké kužely na silnici a značka. Objevila se budka a v ní jsem zaregistroval obličej. Šlápl jsem na brzdu a uviděl další budku s dalším obličejem. Zařadil jsem zpátečku a ten druhý obličej mě poslal ještě kousek zpět k tomu prvnímu. Ten na mě spustil cosi schnell a trajcich a já mu říkal že ich fršten ábr kaine cedule und kužely. On zase něco mlel, ale nakonec nás poslal k českému celníkovi. Ten jenom kroutil hlavou a postesknul si že mu kazíme statistiky, protože to tam vždycky takhle profrčej akorát němci.

Za hranicema jsme se definitivně vyměnili za volantem, a já jsem po návštěvě benzínky v klidu usnul a vzbudil se až v Ostrově.

Tak to by byla taková pěkná tečka za tím naším výletem. Opakuji, tak to by byla taková pěkná tečka za tím naším výletem.


Leave a Reply

XHTML: You can use these tags: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

»  Substance:WordPress   »  Style:Ahren Ahimsa
© A komu se to nelíbí, ...