SIDEBAR
»
S
I
D
E
B
A
R
«
Krušnoton 2012
Srpen 15th, 2012 by admin

Po delší odmlce jsem se rozhodl opět vyplodit pár písmen. Ne že by nebylo o čem psát, ale nechtělo se mi. Také jsem si dal závazek, že každý rok napíšu alespoň jeden příspěvek na náš web.

 

Ale od začátku. Ještě nikdy jsem nejel silniční závod. Bylo na čase to změnit. Nijak jsem se do toho nehnal, ale když kamarádův brácha zrovna jeden pořádá, navíc v Teplicích, kde jsem se nejen narodil ale i dvacet let žil, nebylo proč váhat.  Pravda, trochu mě odrazovala Yardova pověst horského zabijáka, jehož nejtajněším přáním je, aby všechny silnice vedly jenom do kopce.

 

Slíbil jsem že pojedu. Krušnoton, tak se ten závod jmenuje má tři různé tratě.  Mým cílem bylo projet se po kopcích kde jsem jako dítě běhal orienťák a lyžoval a ne objet zeměkouli. Takže ze tří nabízených délek jsem zvolil tu nejkratší 113km, 1440m převýšení. Pokud máte pocit, že je to až dost, tak vězte, že  bylo na výběr ještě 170km a 250km.

 

Původně jsem myslel, že pojedu do Teplic už v pátek, přespím u mámy a ráno vyrazím na start. Rozleželo se mi to v hlavě a došlo mi, že na start to mám z kopce. Tedy po objetí závodu by na mě čekal bonusový kopec domů, a to se mi opravdu nechtělo. Na závod jsem tak jel až v sobotu ráno.

 

Nepamatuji si, kdy jsem naposled zapínal v srpnu v autě topení a vyhřívání sedadla. Vlastně pamatuji, bylo to sobotu v 8h ráno, když jsem jel na Krušnoton. Vnější teploměr ukazoval příjemných 12 stupňů nad nulou, nad horami se stahovala tmavá mračna. A když jsem v Klášterci uviděl uzavírku hlavní silnice na Chomutov, trochu jsem pookřál, třeba nestihnu start. Objížďka však byla krátká a vůbec mě nezdržela.

 

Postupně se oteplovalo, uznejte, když jsem po deváté dojel do Teplic, bylo krásných 15 a z Milešovky hlásili 7. Kluci mi v pátek večer vyzvedli číslo, čip, pásky, sichrhajcky, poukázky na jídlo v cíli, zkrátka všechno potřebné k závodu. Drobným problémem se ukázalo, že většinu toho zapomněli. Takže jsem dostal do ruky čip, číslo na dres a číslo na kolo. Ani jedno jsem neměl jak přidělat. Naštěstí organizátor myslel i na ty co to někde ztratí, takže jsem velmi záhy dostal vše potřebné. Součástí fasované výbavy byl i holicí strojek. To jako že kdybych si chtěl oholit nohy. Prohlašuji, že jsem to udělal jen jednou v opilosti před odjezdem na Tour de France a slibuji že už to nikdy neudělám. Peklo co jsem prožíval ve Francii když mi začaly chlupy zase růst už nechci zažít. Nechápu jak to ženský můžou vydržet.

 

Nacpal jsem si kapsy jídlem, tedy pokud se těm různým amarounovým gelům dá říkat jídlo a odjel na start. V Krupské ulici, jsem se zařadil na konec balíku. Ještě než se odstartovalo, ozvala se z peletonu rána. Někomu bouchla duše. I já si na chvíli pomyslel, že by mě takový menší výbuch mohl vysvobodit od mrznutí v kopcích na kole. Ale mé zvědavé já, co se chtělo podívat co se všechno za těch dvacet let změnilo, mé líné já umlčelo. Odpočítávání, start.

 

Až pod Doubravku se jelo velmi rychle. Vpředu policejní doprovod, za ním asi 400 cyklistů. Jelo se kolem 50km/h a měl jsem strach aby mě někdo nesestřelil. Naštěstí dřív než jsem s tou myšlenkou mohl začít nějak intenzivněji zaobírat přišlo stoupání na Doubravku a s ním související pokles rychlosti. V části peletonu, kde jsem byl já se začalo oddělovat zrno od plev. Ano, já jsem pleva. Jenom jsem pozoroval jak mě míjejí ostatní závodníci. Ale co, já nepřijel závodit, přijel jsem to objet a přežít a něco si užít.

 

Za Doubravkou jsem už věděl, že jsem na chvostu. Se mnou tam ještě jel jeden jezdec. Začínalo to vypadat, že nepojedu sám, že pojedeme spolu. A  tak jsme jeli. Nesnažili jsme se jeden druhému ujet. Bavili jsme se. Auto co jelo těsně za námi bylo naše doprovodné vozidlo. Ano, měli jsme k dispozici vlastní „mechaničák“. Tedy Petr ho měl k dispozici, mě nabídl jeho služby. Že si k němu do auta mohu odložit věci co aktuálně nepotřebuji na kole a tak.

 

Oč pomaleji jsme oproti čelu závodu jeli, o to intenzivněji jsme zdravili mávající fandící děti. Za Chabařovicemi v Přestanově jsme křižovali hlavní silnici. Poicie jí na chvíli uzavřela abychom mohli projet. Pomalu jsme se blížili do Krupky. Projíždíme Krupkou, Petr přede mnou, najíždíme do zatáčky, nedávám úplně pozor a najednou vidím jak si Petr na poslední chvíli ještě zatáčku nadjíždí. Během okamžiku jsem mu zapíchl rychloupínák předního kola do výpletu jeho zadního kola. Padám, prvně na silničce, on to ustál.

 

Tak jako ve StarTreku revidujeme škody. U mě celkem nic. Trochu prodřené hadry na lokti, ohnutá páka (jde narovnat) a osma na předním kole. Naštěstí stačí povolit přední brzdu a dá se na tom jet. Sice ve sjezdech budu muset pomaleji, ale co, já nepřijel vyhrát.  Petr na tom byl o dost hůř. Ze zadního kola jsem mu vypáral 4 dráty. S tím se opravdu jet nedalo. Pokračoval jsem sám. Chvíli jsem se zkoušel přesvědčit že se s tou osmičkou také jet nedá. Ale ať jsem dělal cokoliv, neškrtalo to.

 

Na rozdíl od ostatních tratí, měla ta moje jenom jeden opravdu ošklivý kopec. Cínovec. Stoupání od úpatí je dlouhé nějakých 9km. Yarda si dal záležet a na každý kilometr kopce vyrobil a nainstaloval cedulku, která informovala o tom, v jaké nadmořské výšce se čtenář nachází, kolik zbývá na vrchol a jaké je průměrné stoupání následujcího kilometru. Zejména tento údaj mi přišel takový… zkrátka takový ošklivý nepěkná věc.  Vidět na cedulce 7,9% je, alespoň pro mě, hodně demotivující. Celé stoupání jsem jel s očima přilepenýma k tachometru a silou vůle jsem tlačil čísla na displeji abych byl už konečně nahoře.

 

Také mi konečně přestala být zima. Dočasně. S narůstající nadmořskou výškou klesala teplota. Když mi cestou nahoru bylo nejhůř, plánoval jsem že to na Cínovci zabalím. Jenže když už jsem se tam vydrápal, zabalit bylo poslední co se mi chtělo. Po chvíli jsem dorazil na bufet. Měli mražené melouny, mražený salám, mražený sýr a mražený chleba. Myslím že jsem si všiml i mražených koláčků. Vzal jsem si kousek toho melouna a nějaké sušené ovoce. Do bidonů jsem si nechal nalít dobře vychlazený ionťák a pokračoval.

 

Když jsem míjel Vytišku, nostalgicky jsem si vzpomněl na maturitní mazec, který jsme tam měli poté, co nám zakázali maturitní ples. Jak jsem tak jel chvíli z kopce a po rovinkách, nějak mi promrzly nohy a když se to zase začalo trochu zvedat na Bouřňáku, chytly mě křeče. Musel jsem zastavit a chvíli počkat než to odezní. Nevím proč, ale nějak jsem měl vsugerováno, že z Bouřňáku je to až na Fláje pořád z kopce. Není. I když převládající směr byl asi skutečně dolů.

 

Na Flájích jsem se těšil jak se pokochám pohledem z hráze na hladinu, jenže Yardovo sadistické sklony trať nasměrovaly hluboko pod přehradu, aby jsme po následném asi dvoukilometrovém stoupání minuli opačný konec hráze. Už mi bylo docela jedno jestli jedu do kopce nebo z kopce. Těšil jsem se až konečně sjedu dolů do tepla. Nejlépe do Teplic. Dolů to sice bylo, ale pod Mníšek, někam skoro do Německa. Následující kopec jsem už počítal patníky, šlápnutí, zkrátka cokoliv, jenom abych nemyslel na to že toho začínám mít dost a že mi je hrozná zima. Následoval docela dlouhý sjezd do Litvínova.

 

Hurá, teplo. Nehurá 9km Litvínovem skoro pořád do mírného kopce. Asi v polovině Litvínova jsem zjistil, že v kapse nemám už žádné krmení a že mi asi brzy začne docházet na hlad. Protože hlad je maskovaná žízeň, vytáhl jsem rozmrzlý ionťák co mi nalili na Cínovci. Posledních dvacet kilometrů bylo nekonečných. Přežil jsem a dokonce jsem nebyl poslední. Vůbec si nepamatuju že bych někoho předjel. Někoho ze závodníků. Cestou jsem samozřejmě předjel několik dětí, bábu s nůší a chlapa v montérkách s bandaskou na pivo.

 

Dobré to bylo, jenom doufám že příští rok bude tepleji. Když už je ten start v Teplicích.

Leave a Reply

XHTML: You can use these tags: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

»  Substance:WordPress   »  Style:Ahren Ahimsa
© A komu se to nelíbí, ...