SIDEBAR
»
S
I
D
E
B
A
R
«
Transbrdy – ano opravdu před sedmi lety
Září 22nd, 2010 by admin

Mazal jsem z počítače staré katalogy, návody na věci co už nemám a podobnou veteš a narazil na tenhle dopis co jsem posílal Romanovi o tom jaké to bylo na Transbrdech. V té době jsem jezdil na trekingovém kole a pomalu nazrával čas na horské. Občas jsou tam blbě čárky ve větách, ale to fakt v tuhle hodinu nebudu opravovat.

Zdar Romane,

tak jsem přijel z Brd. Dost dobrá trať, samý šutry a kořeny, pekelný sjezdy. Chvílemi trial jak z Velasu do Sadova, akorát se v těch sračkách jelo třeba dva kilometry v kuse, pak 200 metrů po šotolině a znova, fakt jsem si na tom svém kole moc užíval. Když už to náhodou bylo z kopce, tak jsem zase nemohl moc rychle abych nepíchnul, protože se jezdilo často po štěrku. Tentokrát bych doopravdy řekl, že na jiném kole by se mi asi jelo výrazně líp, což je taková hezká motivace si konečně pořídít plnohodnotné MTB a zapomenout na ten hybrid na kterém jezdím.

Ale od začátku. Startovní pole stálo tak trochu do zatáčky, takže jsme ani neviděli na špici kdo se to tam řadí. Protože asi dorazilo více závodníků než se původně čekalo, viděl jsem čísla přes tisíc, byl start posunut asi o půl hodiny. Podle organizátorů bylo na startu 1154 závodníků. Nad hlavou nám kroužil divnej pták rogalo a z něj se vykláněl kameraman aby nás zvěčnil z ptačí perspektivy. Všichni se na něj dívali a sledovali jestli už konečně vypadne. Nevypadl. Startovní výstřel jsme neslyšeli, každopádně v době kdy bylo čelo balíku asi tak minutu na cestě, jsme se dali do pohybu i my. Jelo se docela volně po silnici. Po asi kilometru jsme dojeli na okraj lesa. Tam nastala první zácpa. Na chvíli jsme zastavili a čekali až se to pohne. Kupodivu to netrvalo ani moc dlouho a my vyrazili do prvního stoupání. Věděl jsem že nás teď čeká sedm kilometrů do kopce, tak mi ani nevadilo že se nejede rychle. Po chvíli jsme zase zastavili a tlačili, to se jen cesta zase trochu zúžila. Když jsme se dali opět do pohybu, myslel jsem že je to už definitivní. Cesta byla široká a poměrně dobrá, takže jsem si liboval jak pěkně se mi jede. Asi na třetím kilometru jsme míjeli ty co se asi na startu zařadili příliš dopředu a pak je zřejmě překvapilo, že čelo jelo opravdu rychle.

Idylka pěkné cesty vzala za své asi na devátém kilometu, kdy skončilo stoupání a zajelo se do lesa. Byla tam jedna ideální stopa a všude okolo na zemi klacky, kamení, trocha bláta. Kdo chtěl někoho předjet, musel si vyhlídnout místečko, jinak hrozilo že tam někde zapadne, nebo se mu namotá nějaká větev do drátů a přehazovačky, což jsem také několikrát viděl. Tahle cesta asi po kilometu doznala změny v tom, že k těm klackům a občasnému kamení a bahnu, přibylo více klacků, více kamení, více bahna a poprvé se objevují i kořeny. V technicky náročnějších úsecích se nyní stojí fronty na překážku jak za komnačů na pomeranče. Tady se začíná uplatňovat lest a úskok, kdy ti vychytralí zavčas seskakují z kol a odbíhají z cesty a tam volným krokem předběnou i deset lidí najednou. Pochopil jsem, že je to docela zábavné vyhledávat jinou vhodnou trasu, protože občas se někomu podařilo zaběhnout do takzvaně „slepé ulice“ a skončit třeba v bahně nebo chroští, v tom případě nejenže si cestu nezrychlil ale ani nezkrátil, protože se musel vracet, což bývalo komentováno dosti peprnými výrazy. Což mimo jiné podporovalo veselou mysl závodníků. Tato část byla zakončena krátkým sjezdem k potůčku a následnou horolezeckou vložkou. V případě, jako byl tento, tedy že se oním místem snaží projet tisícovka závodníků dochází k tomu, že se před vodním tokem tvoří fronta, kde ti vzadu ani neví na co se čeká. V tomto místě se vyplatilo být lstivý a úskočný a překonat vodní dílo o padesát metrů jinde. Vzhledem k tomu, že v této době, se tímto místem prohnala již dobrá polovina závodníků, byly okolní stezky dostatečně proklestěny.

Následoval rovný úsek, v itineráři označovaný jako zpevněná lesní cesta. Tady bych se spokojil s výrazem lesní cesta. V označení následující části však zřejmě došlo k politováníhodnému omylu, protože to co bylo označováno jako zpevněná pěšina by přesněji popsal výraz zabahněná pěšina. Zrovna tak eufemistické označení „zpevněná lesní cesta, místy rozbitá, kořeny“ by se dalo zjednodušit na „lesní cesta, rozbitá, kořeny, díry“. Ale abych si jen nestěžoval, jelo se i po docela normálních cestách. Jenom před tou první občerstvovačkou se pořadatelé řídili heslem že hlad je nejlepší kuchař, a tak aby nám vyhládlo jsme absolvovali poslední kilometr před bufetem opravdu pěkným trialem mezi kořeny a kameny. Pochopitelně do kopce.

Bufet byl pěkný, upravený spousta jídla a pití. Dal jsem si banán. To jsem ale neměl dělat, protože následujících deset kilometrů mě tak strašně tlačil v žaludku, že jsem se vážně zaobíral myšlenkou, že bych se s tím banánem předčasně rozloučil. Nakonec jsem nad ním ale zvítězil. K pití jsem si nechal do lahve nalít inoťák. Chyba byla, že jsem ho před odjezdem neochutnal. Bylo to jako voda s jahodovou marmeládou. Začal jsem se těšit na další bufet, že si tam dám jiné pití.

Následovaly asi čtyři kilometry po docela slušných cestách. To proto, aby si závodnící mohli v klidu sníst to co nabrali v bufetu a připravit se na opravdu bahnitou cestou. Vyjeté koleje od traktorů, bláto, kořeny, díry, to byl obrázek následujících minut, opravdu nekonečných minut. Také jsme se konečně svezli i z kopce. Na pěknou chvíli naposled.

Párkrát jsem myslel že chcípnu a tajně jsem si přál abych píchnul a mohl pak v cíli říkat, že jsem měl defekt. Ten se dostavil na čtyřicátém kilometru, a sice defekt plicní. Nejdřív se asi třista metrů tlačilo (něco jako na Artíku modrá před Plešivcem) a pak se sedne na kolo a po lehce rozmlácené cestě, kde jsou chvílemi šutry (něco jako na Suchou ten úsek pod Plavnem) tak kilometr. Cesta na druhou občerstvovačku byla opravdu očistec. Kdy vyfotili tohle fakt nechápu, snad před loňskými povodněmi. Těch 58m převýšení mi také nesedí, pro srovnání profil co Petr stáhnul z tachometru. Ona vůbec ta křivka profilu co nám dali byla dost aproximovaná na nějakou střední hodnotu, protože to co se na profilu co jsme dostali jeví jako mírný sjezd, jsou ve skutečnosti tři zuby, kdy výchozí bod je o něco výš než cílový. Taky byla trochu sviňárna, že ta křivka byla trochu posunutá a když jsem měl na tachometru 60km, tak do cíle chybělo ještě dva a půl. Ten sjezd po druhém bufetu ale stál za to. Zrovna jsem řešil dilema jak to udělat abych byl už v cíli a nemusel při tom do kopce. Naštěstí to bylo dolů fakt peklo, skoro bych řekl sjezd z Plešivce do Pstruží na Artíku, takže jsem ani neměl čas přemýšlet o tom že už nemůžu. Na tomhle downu jednomu z těch ohařů co jezdí vpředu vypadlo z vidle přední kolo a ztropil tam opravdu nepěknou scénku kdy to vypadalo že si něco udělal s páteří, naštěstí měl „jen“ otřes mozku. Statečný zachránce který nezaváhal a pomohl zraněnému byl na konci po právu oceněn pořadatelil cenou fair-play. Moc prima také bylo, že při tom sjezdu jeli přede mnou dva kluci, kteří si na poslední chvíli vzpomněli, že to raději sejdou a začali se tak v půlce mrcasit s kolama uprostřed pěšiny. Hlasivky mi fungovaly dobře, takže jsem zařval něco jako: „Do píči, já si tady snad rozbiju držku!!!“ Asi to na ně udělalo dojem, protože se okamžitě klidili z cesty. Pak následovalo asi 250m na vydejchání a znova, tentokrát to bylo zakončené efektní rozbahněnou stopou od nějakého Lakatoše, nebo čím ty lesáci jezdí po lese a v té stopě jsem dojížděl další dva. Tentokrát ječela holka co jela z mnou, ať nebrzdím nebo se tam všichni zmastíme. Kluci se lekli a uhnuli, já to v klidu projel (no kvrdlal jsem se v tom bahně dost) a zmastila se tam ta holka. Ne moc. Pak říkala něco jako že je škoda že je tak vysračkovaná, že si ty sjezdy ani neužije. Co mě potěšilo bylo, že jsem jí ujel. Co mě nepotěšilo, bylo že jsem si něco udělal s přehazovačkou, protože od této chvíle jsem čtyři největší pastorky mohl mít zařazené pouze na nejmenším převodníku, jinak to přeskakovalo a dělalo strašné rány.

V následujících kilometrech jsme několikrát překonávali vodu. Obvykle na konci nějakého praseckého sjezdu mezi kořeny a kameny. Jeden brodík mi obzvlášť učaroval, zvláště pak když jsem ho ladným jelením skokem překonal s kolem na rameni a sotva jsem se vydrápal na protější břeh, vřítil se do brodu závodník co si myslel že to dá. Nedal. Normálně mu z té vody chvíli koukala jenom hlava. Jak tam ležel na boku s nohama v pedálech pěkně hlavou směrem po proudu a vypadal že relaxuje, se mi hlavou mihla myšlenka že bych se také smočil. Ovšem pohled na bahnivou kaši kterou zvířil a jež mu omývala opocený obličej mi napověděl, že bude lepší na koupel pro tento okamžik zapomenout a raději se vydat na cestu.

Poté následovala fáze kdy jsem si říkal že už to je jenom jeden hrb a pak pořád dolů k Berounce, jenže výjezd na ten hrb byla klikatá asfaltka se sklonem a délkou silnice z Blatný na Blateňák. Pod vrcholem už tlačili skoro všichni. Nahoře jsem se nemohl ani napít jak jsem byl udejchanej. Při té příležitosti mi také došlo, že když je na nějakém vrcholu napsané P, znamená to horskou prémii a to po rovině asi nebude a tahle byla už třetí v řadě. Pak podle profilu co jsme měli namalovaný na zadní straně čísla měl následovat postupný sjezd s jedním malým hrbolkem do cíle. Malý hrbolek se ukázál býti o něco větším než se zdál, ale díky tomu, že se jelo po docela dobrém terénu (cesta mezi domky, pole, silnice) to nebyla taková tragédie, navíc do cíle to mělo být už jen z kopce.

Na jedné z posledních odboček stál pořadatel, na hlášky typu: „Ty vole zase do kopce!“ se nám téměř omlouval a říkal, že tenhle je fakt poslední a ani nestojí za řeč a že do cíle je to dva kilometry z kopce. Naštěstí měl pravdu a dalo se to vyjet docela rychle.

Já měl představu že to dál bude už jen z kopce, ale ono to bylo takové sjíždějí lesem pěšinkou kde zaváhání znamenalo pád z opravdu ošklivého svahu. V jednom zvlášť povedeném místě byla taková asi pětimetrová lávka z kulatinek, kde tu chyběla jedna, tuhle tři kulatinky. Vjezd na ní byl do zatáčky a spadnout se dalo na obě strany. Navíc to bylo trochu vlhké. Pak už se ale vjelo na silničku v Letech a mastilo se tak kilometr po rovině až do cíle. Zařadil jsem 52-11 a podařilo se mi předjet ještě tři cyklisty, kteří na tom byli dost podobně jako já, akorát měli v dané chvíli horší morálku, a tak mi v závěrečném spurtu o celkové 765. místo podlehli.

Uf to bylo písmen.


2 Responses  
  • perry writes:
    Září 22nd, 201008:10at

    občas mam chuť si zas nějakej maratonek zajet .. ale ty masy lidí mě nějak odrazujou

  • admin writes:
    Září 22nd, 201009:29at

    No to je taky důvod, proč už tři roky nejezdím Artíka. Tedy nejezdím na žádné závody. Ta Těžká pohoda byla náhoda.


Leave a Reply

XHTML: You can use these tags: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

»  Substance:WordPress   »  Style:Ahren Ahimsa
© A komu se to nelíbí, ...