SIDEBAR
»
S
I
D
E
B
A
R
«
Těžká pohoda 2010
Červen 19th, 2010 by admin

Těžká pohoda. Cítíte v tom názvu rozpor? Asi před dvěma měsíci mě kamarád začal přemlouvat, abych se zúčastnil 24h závodu na horských kolech. Nevím na jakých drogách jsem zrovna byl, každopádně jsem mu na to kývnul. Ono se to nakonec nejevilo tak strašně, jak to na první pohled vypadalo. Ve čtyřech by na každého vyšlo 6 hodin ježdění. Navíc by to nebylo 6 hodin v kuse, ale dvě hodiny jízdy a 4 pauza. Takže jenom taková trochu delší vyjížďka vylepšená o jízdu v noci. A k tomu to bylo až za dva měsíce, takže jsem měl i dost času nějaký ten kilometr najezdit.

Jenže Ejakulaja, nebo jak se ta isladndská sopka jmenuje, byla zřejmě proti. Bylo pořád hnusně a v tom marastu se mi na kolo nechtělo. A když už náhodou bylo hezky, zase jsem na kolo nemohl já. Při fotbalu jsem si ukopnul palec a s takovou bambulí cyklistické tretry nejdou ani obout. To jsem ještě netušil, že jízda v dešti a blátě by zřejmě byla tím nejlepším tréninkem na plánovanou akci. Takže v den odjezdu, jsem namísto obvyklých 1200km měl naježděno necelých třista.

Jak se blížil termín závodu, čím dál více jsem litoval svého rozhodnutí. Zkoušel jsem vymyslet způsob jak se z toho vyvléct, jenže mě krom sebepoškozování, které jsem hned zavrhl, nic nenapadlo. Poslední týden jsem se se svým osudem smířil a začal se na tu pohodu docela těšit. Dokonce jsem se smířil i s tím, že se jezdí okruhy. To je totiž něco, co bytostně nesnáším. Jezdit pořád dokolečka, vědět co mě čeká za každou zatáčkou, kde to je do kopce… zkrátka okruhy mě nebaví. Další pozitivní zprávou bylo, že nás nakonec bude šest. Což čas strávený na okruhu zkrátilo na příjemné čtyři hodinky.

Do Vesce jsem dorazili už v pátek. Sice jsme s Danem byli z té naší party poslední, ale ostatní nám drželi místa na stanování. Bylo krásně, byť se nad Ještědem trochu sulcovaly mraky a zvedal se vítr, ale opravdu bylo hodně teplo. Nastal čas na první úkol. Postavit stany. Vybrat místo bylo jednoduché. Byly tam dva druhy podkladu. Tráva nebo štěrk. Co mělo štěrkový podkald bylo rovné, tráva rostla jenom na svazích. Zatloukat tenké hliníkové kolíky do udusaného štěrku se ukázalo jako velmi zdařilé cvičení psychické odolnosti. Sousedi zde evidentně nebyli poprvé. Místo kolíků používali dvoustovky hřebíky a zatloukali je velkou palicí. Dan si našel pěkný kámen kterým kolíky zatloukal, já našel v autě pěknou ráčnu od Goly. Tou to šlo také docela dobře. Bude-li tedy k tomu ještě někdy příležitost a já se zúčastním pohodového 24hodinového závodu ve Vesci, je třeba věnovat výběru kolíků zvláštní péči.

Vzhledem k povaze povrchu pod stanem je důležité použít správnou podložku na spaní. Karimatka úplně ideální není. Byť zpočátku působí na kamenitém podkladu velmi dobře, za nějakou chvíli se do ní kameny krásně obtisknou a z karimatky se stává Cosmodisk. O moc lépe byli na tom ti s nafukovacími matracemi.

Celý pátek probíhal v rytmu Česko-Polského hudebního festivalu. Na pódiu se vystřídalo několik kapel. První, která nás zaujala svými poetickými texty byla „Drobný z bůra“. Myslím, že text „ty jsi pěkná svině, nedalas mi v kině“ nebo „já jsem pěkný éro, když si v pěně honím péro“ mají svou hodnotu. Po nevýrazných El Gaucho nastoupil polský nářez jménem Leniwiec. Směs punku, reage, ska a několika půllitrů piva nás dovedla pod pódium, kde jsme pogovali jak zamlada. Naštěstí jsem neměl tolik vypito, aby mě někdo dokázal srazit k zemi, takže se bujaré veselí s písněmi polského lenochoda obešlo bez zdravotních následků. Ještě jsem si stihl koupit 2 lenochodí CD. Překvapivá cena 130Kč za kus mě přivedla na myšlenku, že vydavatelství v Česku jsou asi pěkný svině.

Ráno bylo nekompromisní. Když jsme vstali, bylo všude už spousta aut a kol. Tam, kam jsme večer chodili na záchod, ráno již stály stany. S blížícím se polednem jsme pomalu vybalili kola z auta a složili je do provozního tvaru. Zbytek týmu nás nabádal, abychom si tu trať před závodem ještě projeli. S díky jsem odmítl. Moc dobře to totiž znám. Já si to projedu a v posledním kole co mě čeká pak budu nasranej, že už mám vlastně odjeto a že tohle kolo je navíc.

Startovalo se systémem Le Mans, tedy bez kol. K nim bylo třeba doběhnout. Aby to nebylo tak jednotvárné, vybíhalo se na kopec a zpátky. Moc nerozumím tomu kam se ti na špici hnali, v tu chvíli měli před sebou ještě 24hodin závodu.

Odstartováno

Asi ve tři na mě přišla řada. Trochu jsem podcenil jídlo a pití. Říkal jsem si, že těch dvanáct kilometrů spolknu jak sklenici vody. Najím se pak. Vodu jsem si do bidonu ale vzal. Na předávce jsem dostal štafetovou ruličku na řídítka a vyrazil. Prvních třista metrů bylo po krásném asfaltu. Pak se ještě docela pěkně jelo po takové loučce nahoru. Cestu křížil odvodňovací kanál. Aby se přes něj dalo jezdit, byly v něm nějaké kulatiny. To mi ale nezabránilo v tom, aby mi při průjezdu spadl řeťez a já prošlápl do prázdna a málem lehnul. Za dalších pár metrů následoval lehký sjezdík ze stráně k asfaltce. Po pár metrech asfaltky přišel další nájezd do terénu. Za několik málo okamžiků jsem měl za sebou první kilometr. Následoval triálek v bahně přes kořeny stromů. To mě bavilo. Když se ale cesta záludně ohnula k nebi, zábava skončila. Asi 600 metrů jsem musel tlačit. Okolo mě projížděli závodníci, kteří ten výjezd bahnitou cestou zvládali. To, že za pár hodiny se situace změní a i ti největší borci budou tlačit jsem v tu chvíli netušil. Ostatně já toho netušil víc. Bylo mi neskutečný horko a strašně jsem si přál, abych to měl už za sebou. Dá se říct, že prvních 6km se jelo pořád nahoru, tam se to zlomí a zase se frčí dolů. Na konci dva brdky, aby jeden nepřijel do cíle kola moc odpočatej. Adrenalin na trati tvořily dva sjezdy. První v pohodě, druhý, protože jsem seděl letos prvně na bajku, jsem se bál a od půlky ho sbíhal. Přitom na něm nic nebylo, hlava zkrátka nechtěla. Klesalo se až k desátému kilometru. V této fázi jsem odhalil tajemství, proč všichni dojíždějí s bahnem i za ušima. Svižné tempo bylo bržděno rozblácenými úseky které se nedaly objet. Pro návrat do reality sloužilo následné kratší, avšak o to výživnější, stoupání po asfaltu až k hlavní silnici. Po krátkém klesavém úseku přišla molitanová louka. Za ní pár metrů na odpočinek a další brdek vylepšený o kličkování mezi stromy. Pak sjezd (za deště skluz) po louce a za kratším asfaltovým stoupáním opět molitan. Tentokrát s příchutí močůvky. 300 metrů do cíle! Předávka. Vykoupení.

Letmý pohled na kolo prozrazuje, že bude chtít trochu opláchnout. Všude bahno, tráva trčí z přehazovačky. Jdu k wapce. Jsou tam dvě. Jedné slouží jako stojan na kolo zeď, druhé mobilní čtyřpisoár. Při sprchování u pisoáru je třeba dávat pozor na ty co ho užívají k původnímu účelu. Když už mám v ruce tu wapku, zkouším si opláchnout nohy. Boty jdou odbahnit dobře, do nohou to dost bolí.

Přicházím ke sprše. Jako koupelna slouží ohrada uprostřed kempu omotaná reklamními banery. Voda ze zahradní hadice je nepatrně teplejší než podzimní Barentsovo moře. Po pravdě, je mi to úplně jedno. Důležité je, že jí lze vyplavit písek z očí a odstranit bahenní film z těla. Po této otužovací kůře přichází čas něco pojíst a jít si na chvíli odpočinout, než na mě dojde zase řada.

Ležím si ve stanu, blíží se můj start do dalšího kola. Chvíli váhám, jestli si už mám vzít světla. Když tu se spustil liják. Když lilo nejvíc, přišel můj čas. Navlíknul jsem na sebe mokrý hadry a hurá na předávku. Déšť se umírnil a já mohl v poklidu čekat až mi dorazí kolega z týmu. Ani jsem moc nepromokl, i když kvůli dešti přijel později než jsem čekal.

Po padesáti metrech jsem zastavil a schoval brýle do kapsy. Byly bez stěračů, takže nepoužitelné. Při prvním jednoduchém sjezdíku ze stráně mi došlo, že tohle kolo bude asi úplně nejvíc. Mokrá tráva klouže a bláto překvapivě taky. Díky dešti bylo obojího všude dost. Než jsem dojel k tomu blátivému stoupání, dvakrát jsem málem lehnul. Jít do kopce, tlačit kolo a bořit se po kotníky do bahna tak, že při každém kroku mi do bot trochu bláta nateklo a pokaždé mít strach, že se mi ta bota v tom bahně zuje, tak to už ve mě nevyvolávalo žádné negativní pocity. Výrazným momentem pak bylo, když jsem v nejvyšším bodě trati přejížděl koberec se snímačem čipů a ono to nepíplo. Okamžitě jsem si vzpomněl, že ten čip zůstal ležet v autě, když jsem se v tom dešti oblékal. Takže tohle kolo jsem jel zbytečně. No nic, alespoň se svezu. Celkem v pohodě, až na poslední sjezd po louce. Tam jsem si vyzkoušel, že kolo rozjeté po nakloněné rovině pokryté mokrou trávou a bahnem nebrzdí. Plochodrážním stylem se mi podařilo nasměrovat na pidimůstek a dostat se bez úhony na asfaltku co vedla k cíli. Tedy téměř, ještě mě čekala ta molitanová louka s močůvkovou příchutí. Zvolil jsem evidentně dobrou stopu, protože jsem to v pohodě projel. Už se šeřilo a štafetovou ruličku jsem předával již plně osvícenému jezdci.

Mytí kola i těla bylo obdobné jako po předchozím kole. Snad jen s tou změnou, že bylo chladněji. Teplota Barentsova moře ale zůstala konstantní. Navíc po jídle se mi začalo chtít spát. Usnul jsem hned.

Když mě ve tři ráno vzbudili, že mě čeká další kolo, už dávno nepršelo. Bylo příjemně. To už se ale nedalo říct o oblečení. Naštěstí jsem měl sebou ještě suché kalhoty a nějaké triko, takže se mi to podařilo zkombinovat tak, že jsem chvíli ani nevěděl že polovina věcí co mám na sobě je mokrá. Další vylepšení spočívalo v osvětlení. Osadil jsem si hlavu dvěma LED čelovkami a vyrazil. Tentokrát i s čipem. První zjištění se týkalo světel. Ač svítily docela silně nebylo moc poznat do jakého terénu se jede. Rada pro příště: Vzít si ještě světlo na řídítka, ať to na zem svítí ze dvou úhlů. Ve sjezdu mi na první nerovnosti obě čelovky seskočily níž než jsem čekal a zakryly mi obě oči. Chvilku to vypadalo že asi provedu bezpečnostní seskok z kola, ale nakonec se mi podařilo uvolnit jedno oko a ten sjezd v bezpečí dojet. U blátivého kopce jsem čelovku už nepotřeboval. Ačkoliv nepršelo, kopec byl ještě horší než v minulém kole. Tentokrát nebylo z bahna úniku. Bylo ho víc a bylo úplně všude. Potemělým lesem se ozývaly hlasy: „Si dělaj prdel ne?“, „Ty vole za co? Proč“, „Ty krávo, to se nedá!“

Když jsem byl v nejvyšším bodě, kobereček krásně pípnul a začínalo svítat a já mohl konečně odložit čelovky. Konečně jsem začal normálně vidět. I v těch pasážích kde předtím nebylo blátivo teď najednou bylo. Byl jsem moc rád, že jsem se blížil k cíli.

Po dojezdu jsem moc nemluvil, byl to horší úsek než za toho deště. Když jsem se šel osprchovat a svléknul se v „koupelně“, zjistil jsem, že neteče voda. Tak jsem se zase přioblík a chvíli řešil aby tekla. Povedlo se. Voda v Barentsově moři měla stále stejnou teplotu. Úplně zmrzlej jsem si vlezl do spacáku a usnul. Ráno jsem už jen doufal, že nebudu muset znovu na trať. Už jsem neměl nic suchýho a navíc se mi nechtělo jet domů zničenej z okruhu. Přání se mi vyplnilo. Už jsem nejel. V klidu jsme sbalili stany, kola. Všechno naložili do auta a šli se podívat na vyhlášení.

Byla to pěkná akce. Pořadatelé to měli vychytaný. Ale 24h už letos nepojedu. A možná ani příští rok. A třeba ani ten potom. Nesnáším totiž okruhy.


Leave a Reply

XHTML: You can use these tags: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

»  Substance:WordPress   »  Style:Ahren Ahimsa
© A komu se to nelíbí, ...