Jenže Ejakulaja, nebo jak se ta isladndská sopka jmenuje, byla zřejmě proti. Bylo pořád hnusně a v tom marastu se mi na kolo nechtělo. A když už náhodou bylo hezky, zase jsem na kolo nemohl já. Při fotbalu jsem si ukopnul palec a s takovou bambulí cyklistické tretry nejdou ani obout. To jsem ještě netušil, že jízda v dešti a blátě by zřejmě byla tím nejlepším tréninkem na plánovanou akci. Takže v den odjezdu, jsem namísto obvyklých 1200km měl naježděno necelých třista.

Jak se blížil termín závodu, čím dál více jsem litoval svého rozhodnutí. Zkoušel jsem vymyslet způsob jak se z toho vyvléct, jenže mě krom sebepoškozování, které jsem hned zavrhl, nic nenapadlo. Poslední týden jsem se se svým osudem smířil a začal se na tu pohodu docela těšit. Dokonce jsem se smířil i s tím, že se jezdí okruhy. To je totiž něco, co bytostně nesnáším. Jezdit pořád dokolečka, vědět co mě čeká za každou zatáčkou, kde to je do kopce… zkrátka okruhy mě nebaví. Další pozitivní zprávou bylo, že nás nakonec bude šest. Což čas strávený na okruhu zkrátilo na příjemné čtyři hodinky.

Do Vesce jsem dorazili už v pátek. Sice jsme s Danem byli z té naší party poslední, ale ostatní nám drželi místa na stanování. Bylo krásně, byť se nad Ještědem trochu sulcovaly mraky a zvedal se vítr, ale opravdu bylo hodně teplo. Nastal čas na první úkol. Postavit stany. Vybrat místo bylo jednoduché. Byly tam dva druhy podkladu. Tráva nebo štěrk. Co mělo štěrkový podkald bylo rovné, tráva rostla jenom na svazích. Zatloukat tenké hliníkové kolíky do udusaného štěrku se ukázalo jako velmi zdařilé cvičení psychické odolnosti. Sousedi zde evidentně nebyli poprvé. Místo kolíků používali dvoustovky hřebíky a zatloukali je velkou palicí. Dan si našel pěkný kámen kterým kolíky zatloukal, já našel v autě pěknou ráčnu od Goly. Tou to šlo také docela dobře. Bude-li tedy k tomu ještě někdy příležitost a já se zúčastním pohodového 24hodinového závodu ve Vesci, je třeba věnovat výběru kolíků zvláštní péči.

Vzhledem k povaze povrchu pod stanem je důležité použít správnou podložku na spaní. Karimatka úplně ideální není. Byť zpočátku působí na kamenitém podkladu velmi dobře, za nějakou chvíli se do ní kameny krásně obtisknou a z karimatky se stává Cosmodisk. O moc lépe byli na tom ti s nafukovacími matracemi.

Celý pátek probíhal v rytmu Česko-Polského hudebního festivalu. Na pódiu se vystřídalo několik kapel. První, která nás zaujala svými poetickými texty byla „Drobný z bůra“. Myslím, že text „ty jsi pěkná svině, nedalas mi v kině“ nebo „já jsem pěkný éro, když si v pěně honím péro“ mají svou hodnotu. Po nevýrazných El Gaucho nastoupil polský nářez jménem Leniwiec. Směs punku, reage, ska a několika půllitrů piva nás dovedla pod pódium, kde jsme pogovali jak zamlada. Naštěstí jsem neměl tolik vypito, aby mě někdo dokázal srazit k zemi, takže se bujaré veselí s písněmi polského lenochoda obešlo bez zdravotních následků. Ještě jsem si stihl koupit 2 lenochodí CD. Překvapivá cena 130Kč za kus mě přivedla na myšlenku, že vydavatelství v Česku jsou asi pěkný svině.

Ráno bylo nekompromisní. Když jsme vstali, bylo všude už spousta aut a kol. Tam, kam jsme večer chodili na záchod, ráno již stály stany. S blížícím se polednem jsme pomalu vybalili kola z auta a složili je do provozního tvaru. Zbytek týmu nás nabádal, abychom si tu trať před závodem ještě projeli. S díky jsem odmítl. Moc dobře to totiž znám. Já si to projedu a v posledním kole co mě čeká pak budu nasranej, že už mám vlastně odjeto a že tohle kolo je navíc.

Startovalo se systémem Le Mans, tedy bez kol. K nim bylo třeba doběhnout. Aby to nebylo tak jednotvárné, vybíhalo se na kopec a zpátky. Moc nerozumím tomu kam se ti na špici hnali, v tu chvíli měli před sebou ještě 24hodin závodu.

Odstartováno

Asi ve tři na mě přišla řada. Trochu jsem podcenil jídlo a pití. Říkal jsem si, že těch dvanáct kilometrů spolknu jak sklenici vody. Najím se pak. Vodu jsem si do bidonu ale vzal. Na předávce jsem dostal štafetovou ruličku na řídítka a vyrazil. Prvních třista metrů bylo po krásném asfaltu. Pak se ještě docela pěkně jelo po takové loučce nahoru. Cestu křížil odvodňovací kanál. Aby se přes něj dalo jezdit, byly v něm nějaké kulatiny. To mi ale nezabránilo v tom, aby mi při průjezdu spadl řeťez a já prošlápl do prázdna a málem lehnul. Za dalších pár metrů následoval lehký sjezdík ze stráně k asfaltce. Po pár metrech asfaltky přišel další nájezd do terénu. Za několik málo okamžiků jsem měl za sebou první kilometr. Následoval triálek v bahně přes kořeny stromů. To mě bavilo. Když se ale cesta záludně ohnula k nebi, zábava skončila. Asi 600 metrů jsem musel tlačit. Okolo mě projížděli závodníci, kteří ten výjezd bahnitou cestou zvládali. To, že za pár hodiny se situace změní a i ti největší borci budou tlačit jsem v tu chvíli netušil. Ostatně já toho netušil víc. Bylo mi neskutečný horko a strašně jsem si přál, abych to měl už za sebou. Dá se říct, že prvních 6km se jelo pořád nahoru, tam se to zlomí a zase se frčí dolů. Na konci dva brdky, aby jeden nepřijel do cíle kola moc odpočatej. Adrenalin na trati tvořily dva sjezdy. První v pohodě, druhý, protože jsem seděl letos prvně na bajku, jsem se bál a od půlky ho sbíhal. Přitom na něm nic nebylo, hlava zkrátka nechtěla. Klesalo se až k desátému kilometru. V této fázi jsem odhalil tajemství, proč všichni dojíždějí s bahnem i za ušima. Svižné tempo bylo bržděno rozblácenými úseky které se nedaly objet. Pro návrat do reality sloužilo následné kratší, avšak o to výživnější, stoupání po asfaltu až k hlavní silnici. Po krátkém klesavém úseku přišla molitanová louka. Za ní pár metrů na odpočinek a další brdek vylepšený o kličkování mezi stromy. Pak sjezd (za deště skluz) po louce a za kratším asfaltovým stoupáním opět molitan. Tentokrát s příchutí močůvky. 300 metrů do cíle! Předávka. Vykoupení.

Letmý pohled na kolo prozrazuje, že bude chtít trochu opláchnout. Všude bahno, tráva trčí z přehazovačky. Jdu k wapce. Jsou tam dvě. Jedné slouží jako stojan na kolo zeď, druhé mobilní čtyřpisoár. Při sprchování u pisoáru je třeba dávat pozor na ty co ho užívají k původnímu účelu. Když už mám v ruce tu wapku, zkouším si opláchnout nohy. Boty jdou odbahnit dobře, do nohou to dost bolí.

Přicházím ke sprše. Jako koupelna slouží ohrada uprostřed kempu omotaná reklamními banery. Voda ze zahradní hadice je nepatrně teplejší než podzimní Barentsovo moře. Po pravdě, je mi to úplně jedno. Důležité je, že jí lze vyplavit písek z očí a odstranit bahenní film z těla. Po této otužovací kůře přichází čas něco pojíst a jít si na chvíli odpočinout, než na mě dojde zase řada.

Ležím si ve stanu, blíží se můj start do dalšího kola. Chvíli váhám, jestli si už mám vzít světla. Když tu se spustil liják. Když lilo nejvíc, přišel můj čas. Navlíknul jsem na sebe mokrý hadry a hurá na předávku. Déšť se umírnil a já mohl v poklidu čekat až mi dorazí kolega z týmu. Ani jsem moc nepromokl, i když kvůli dešti přijel později než jsem čekal.

Po padesáti metrech jsem zastavil a schoval brýle do kapsy. Byly bez stěračů, takže nepoužitelné. Při prvním jednoduchém sjezdíku ze stráně mi došlo, že tohle kolo bude asi úplně nejvíc. Mokrá tráva klouže a bláto překvapivě taky. Díky dešti bylo obojího všude dost. Než jsem dojel k tomu blátivému stoupání, dvakrát jsem málem lehnul. Jít do kopce, tlačit kolo a bořit se po kotníky do bahna tak, že při každém kroku mi do bot trochu bláta nateklo a pokaždé mít strach, že se mi ta bota v tom bahně zuje, tak to už ve mě nevyvolávalo žádné negativní pocity. Výrazným momentem pak bylo, když jsem v nejvyšším bodě trati přejížděl koberec se snímačem čipů a ono to nepíplo. Okamžitě jsem si vzpomněl, že ten čip zůstal ležet v autě, když jsem se v tom dešti oblékal. Takže tohle kolo jsem jel zbytečně. No nic, alespoň se svezu. Celkem v pohodě, až na poslední sjezd po louce. Tam jsem si vyzkoušel, že kolo rozjeté po nakloněné rovině pokryté mokrou trávou a bahnem nebrzdí. Plochodrážním stylem se mi podařilo nasměrovat na pidimůstek a dostat se bez úhony na asfaltku co vedla k cíli. Tedy téměř, ještě mě čekala ta molitanová louka s močůvkovou příchutí. Zvolil jsem evidentně dobrou stopu, protože jsem to v pohodě projel. Už se šeřilo a štafetovou ruličku jsem předával již plně osvícenému jezdci.

Mytí kola i těla bylo obdobné jako po předchozím kole. Snad jen s tou změnou, že bylo chladněji. Teplota Barentsova moře ale zůstala konstantní. Navíc po jídle se mi začalo chtít spát. Usnul jsem hned.

Když mě ve tři ráno vzbudili, že mě čeká další kolo, už dávno nepršelo. Bylo příjemně. To už se ale nedalo říct o oblečení. Naštěstí jsem měl sebou ještě suché kalhoty a nějaké triko, takže se mi to podařilo zkombinovat tak, že jsem chvíli ani nevěděl že polovina věcí co mám na sobě je mokrá. Další vylepšení spočívalo v osvětlení. Osadil jsem si hlavu dvěma LED čelovkami a vyrazil. Tentokrát i s čipem. První zjištění se týkalo světel. Ač svítily docela silně nebylo moc poznat do jakého terénu se jede. Rada pro příště: Vzít si ještě světlo na řídítka, ať to na zem svítí ze dvou úhlů. Ve sjezdu mi na první nerovnosti obě čelovky seskočily níž než jsem čekal a zakryly mi obě oči. Chvilku to vypadalo že asi provedu bezpečnostní seskok z kola, ale nakonec se mi podařilo uvolnit jedno oko a ten sjezd v bezpečí dojet. U blátivého kopce jsem čelovku už nepotřeboval. Ačkoliv nepršelo, kopec byl ještě horší než v minulém kole. Tentokrát nebylo z bahna úniku. Bylo ho víc a bylo úplně všude. Potemělým lesem se ozývaly hlasy: „Si dělaj prdel ne?“, „Ty vole za co? Proč“, „Ty krávo, to se nedá!“

Když jsem byl v nejvyšším bodě, kobereček krásně pípnul a začínalo svítat a já mohl konečně odložit čelovky. Konečně jsem začal normálně vidět. I v těch pasážích kde předtím nebylo blátivo teď najednou bylo. Byl jsem moc rád, že jsem se blížil k cíli.

Po dojezdu jsem moc nemluvil, byl to horší úsek než za toho deště. Když jsem se šel osprchovat a svléknul se v „koupelně“, zjistil jsem, že neteče voda. Tak jsem se zase přioblík a chvíli řešil aby tekla. Povedlo se. Voda v Barentsově moři měla stále stejnou teplotu. Úplně zmrzlej jsem si vlezl do spacáku a usnul. Ráno jsem už jen doufal, že nebudu muset znovu na trať. Už jsem neměl nic suchýho a navíc se mi nechtělo jet domů zničenej z okruhu. Přání se mi vyplnilo. Už jsem nejel. V klidu jsme sbalili stany, kola. Všechno naložili do auta a šli se podívat na vyhlášení.

Byla to pěkná akce. Pořadatelé to měli vychytaný. Ale 24h už letos nepojedu. A možná ani příští rok. A třeba ani ten potom. Nesnáším totiž okruhy.

O víkendu 25.9. – 27.9. proběhla dlouho plánovaná akce OH. Neplést s Olympijskými hrami!

Po úspěšném srazu „U Kance“ v Plzni se uskutečnily další dva v Krušných horách. Tentokrát, na rozdíl od Kance nešlo pouze o to se společně po letech opít, ale společně si na kolech vytvořit žízeň, a pak se teprve společně opít. Pro velký úspěch bylo naplánováno další pokračování cyklistického víkendu. Tentokrát v obci Říčky v Orlických horách. Nebudu sem dávat různé odkazy, myslím že strýčka Googla se umí každý zeptat sám. Jen upozorňuji, že obec se jmenuje celým jménem tak jak jsem napsal v předešlé větě, tedy „Říčky v Orlických horách“. To jen pro případ že byste to někdo zadával do navigace, ale o tom až později. Proč Orlické hory je celkem jednoduché, Newyjo nás nechtěl tahat až do Beskyd, to by asi přijelo méně lidí, ale také to nechtěl mít moc daleko, takže OH se jevily jako optimální. Ubytování bylo domluveno u Horského psa. www.horskypes.cz

Počet účastníků se ustálil na osmi. Až z Karlova ticha v daleké Germánii nás přijel poctít svou přítomností Vojta. Zub nedbaje zdravotních obtíží přijel alespoň na jednu noc a dokonce přivezl poklad. Suky, Jára, Roma, Newyjo a já jsme již tradiční účastníci podobných výletů. Ovšem jako velké překvapení se zjevil  excelentní vrchař Ota Pedro Delgado.

Cesta

Poreferovat mohu jen o té části cesty které jsem se zúčastnil. Shrnout by se to dalo asi takto. Otovi nevycházely nějaké big deal tabulky, takže jsme vyjížděli až kolem čtvrté. Samo o sobě by to nemuselo být nijak dramatické, protože strýček Tom (celým jménem TomTom) předpokládal čas příjezdu okolo osmé večer. Cesta nám ubíhala rychle, tedy dokud jsme nenajeli „frrr“ na dálnici. Tam začaly minutky povážlivě přibývat. Když jsme pak po Hradecké dálnici letěli rychlostí 70km/h a v závěru pak ještě hodinu popojížděli, začali jsme vážně pochybovat o smyslu dálničních známek. Když nám Liška řekl ať sjedeme z dálnice, trochu mě to překvapilo. Pro jistotu jsem zkontroloval cílový bod. No ještě že tak, Orlické hory – Říčky jsou od obce Říčky v Orlických horách docela daleko. Takže „hele jestli to de, tak to votočte“ a „frrr na dálnici“. A aby toho nebylo málo, tak kousek za Hradcem jsme píchli zadní kolo. Naštěstí Hitlerwagen má poměrně chytře umístěnou rezervu, nářadí i otvory pro hever. Náš pit-stop jsme zkrátili na krásných 15 minut. Pro jistotu nás pak ještě stavěli Pomáhat a chránit a musel jsem foukat do něčeho co vypadalo jako foukací piáno, akorát to mělo dost málo klapek. Ale zase to bylo s displejem. Navíc mi pak ještě pomáhali najít řidičák, který jsem vytrousil pod sedadlo. Takže vlastně i pomohli. Do Říček jsme dorazili bezkonkurenčně poslední krátce po půl jedenácté v noci. Všichni už seděli v hospodě a prohlíželi Zubův poklad. Ano staré fotky z koleje! Hodně fotek! Uplně nejvíc!

1. Ráno

Ráno nám začalo ještě než jsme šli spát. Protože jsme byli hladoví a v hospodě tou dobou už vařili pouze speciality z chipsů a oříšků, začali jsme kolem půl druhé ráno snídat. Abysme se nepřecpali, přerušili jsme snídani kratším spánkem a v půl deváté pokračovali. Mimochodem bylo to prvně, co jsem slyšel někoho chrápat. Pěkně jsme se s Otou doplňovali. Vojta udělal moc dobře že si vybral jinou místnost.

Vyjížďka

Od samého počátku jsem Otovi říkal, že se nemusí té cyklistické části bát, protože Newyjo postaví trasu tak, aby jí i Ota se svými najetými 50km po Sokolovských cyklostezkách v pohodě projel. Pohled do mapy mi ale říkal něco zcela jiného. Na trati se vyskytovaly vrcholy jejichž nadmořskou výšku vyjadřovaly 4 číslice. Když pak Newyjo jen tak mimochodem prohlásil že pojedeme do Deštné a z ní pak na Velkou Deštnou (1115 mn.m.), pochopil jsem že Ota se nesmí nic dovědět, jinak mě zabije. Když jsme přejeli dva kopce a čekal nás třetí, tak už i Newyjo nenápadně naznačoval Otovi že by si měl na cestu koupit nějakou sladkou tyčinku. Když jsme pak po ujetých 40km měli nastoupáno přes 1100 metrů, bylo jasné že se úplně o lehkou trasu nejednalo. Ovšem Ota jako správný vrchař všechny kopce dal a stal se tak hrdinou výletu.

Na jednom rozcestí jsme se rozdělili a část (Ota, Suky) se začala vracet do Říček a zbytek pokračoval na pevnost Hanička. Ota toho měl docela dost a Suky byl na Haničce předchozí den s Newyjem. I tak ale Ota najel k padesáti kilometrům. Ještě před rozdělením jsme ale navštívlili jednu malou pevnost spravovaný dobrovolnými „bunkráky“ a podívali se i dovnitř. Cestou na Haničku jsme viděli ještě několik dalších pevností. Dokonce brána ke vstupnímu objektu do Haničky byla otevřená, tak jsme se tam šli podívat. Bohužel bylo po zavírací době a místní správce neměl uplně tu správnou náladu a celkem neurvale nás vyhodil. Stihl jsem vyfotit tank a to bylo tak všechno. Tenhle objekt má svojí vlastní webkameru, takže když kouknete na tenhle odkaz:

http://kamery.ttnet.cz/index.php?kamera=han&utime=1253978006

a kliknete si ještě na další minutu (1 minuta +), tak jsme tam krásně vidět.

Celou cestu dolů jsem si říkal že je fajn, že k penzionu přijedeme z vrchu. Že tomu tak nebude mi došlo když jsme přijížděli do Rokytnice. A myslím že nejsem sám koho to překvapilo.

Pro zvídavé: Říčky – Pustiny – Zdobnice – Luisino údolí – Zákoutí – Masarykova chata – Malá Deštná – Velká Deštná – Jelenka – Střední vrch  – Tetřevec – Komáří vrch – Anenský vrch – Pevnost Hanička – Horní Rokytnice – Říčky. Celkem 56km, převýšení 1370m (nebo 1270, to si teď nemůžu vzpomenout).

Zvěřinové hody

Tou dobou probíhaly v místním hotýlku zvěřinové hody. K večeři jsme měli kančí, daňčí, se zelím, se šípkovou, prostě jak kdo chtěl. Luxusní večeře, chyběly už jen golfové hole a byli jsme „lepší“ lidi. Víno za 400 si myslím už nikdo dávat nebude a místo experimentů raději zůstanou u piva za 25.

2. ráno

Na kolo jsem jel už jen já s Vojtou, střihli jsme si výjezd na Komáří vrch a pak přes Anenský vrch zpátky. 10km, převýšení asi 400m. Newyjo a Suky spěchali domů, Jára s Romou na kolo už nechtěli a jeli se autem podívat na Masarykovu chatu a pak rovnou domů. Na penzionu rád zůstal Ota a hodinku na nás počkal. Dálnice byly téměř prázdné. Pravda, chvíli nás Pavel Liška vodil po silnici co se „v zimě neudržuje“, ale krk bych vsadil že se neudržuje ani v létě. Tedy mnoho let se neudržuje. To že nájezd na Hradeckou dálnici nám trochu zkomplikovala jedna uzavírka nás nijak nerozhodilo.

Fotky

Všechny fotky jsou opatřeny značkou GPS, takže je vidět kde byla která pořízena.

Akce OH Zobrazit album Přehrát prezentaci

Epilog

Celé jsem to psal proto, aby ti co nebyli viděli o co přicházejí a příště jeli také. Plánováno je Třeboňsko, čili žádné kopce!

Kačka měla smůlu, že není registrována ve svazu cyklistiky, jinak by také byla vyhlášena jako přebornice kraje. Takto se musí Karlovarský kraj obejít bez držitele tohoto titulu.