SIDEBAR
»
S
I
D
E
B
A
R
«
Krušnoton 2012
Srp 15th, 2012 by admin

Po delší odmlce jsem se rozhodl opět vyplodit pár písmen. Ne že by nebylo o čem psát, ale nechtělo se mi. Také jsem si dal závazek, že každý rok napíšu alespoň jeden příspěvek na náš web.

 

Ale od začátku. Ještě nikdy jsem nejel silniční závod. Bylo na čase to změnit. Nijak jsem se do toho nehnal, ale když kamarádův brácha zrovna jeden pořádá, navíc v Teplicích, kde jsem se nejen narodil ale i dvacet let žil, nebylo proč váhat.  Pravda, trochu mě odrazovala Yardova pověst horského zabijáka, jehož nejtajněším přáním je, aby všechny silnice vedly jenom do kopce.

 

Slíbil jsem že pojedu. Krušnoton, tak se ten závod jmenuje má tři různé tratě.  Mým cílem bylo projet se po kopcích kde jsem jako dítě běhal orienťák a lyžoval a ne objet zeměkouli. Takže ze tří nabízených délek jsem zvolil tu nejkratší 113km, 1440m převýšení. Pokud máte pocit, že je to až dost, tak vězte, že  bylo na výběr ještě 170km a 250km.

 

Původně jsem myslel, že pojedu do Teplic už v pátek, přespím u mámy a ráno vyrazím na start. Rozleželo se mi to v hlavě a došlo mi, že na start to mám z kopce. Tedy po objetí závodu by na mě čekal bonusový kopec domů, a to se mi opravdu nechtělo. Na závod jsem tak jel až v sobotu ráno.

 

Nepamatuji si, kdy jsem naposled zapínal v srpnu v autě topení a vyhřívání sedadla. Vlastně pamatuji, bylo to sobotu v 8h ráno, když jsem jel na Krušnoton. Vnější teploměr ukazoval příjemných 12 stupňů nad nulou, nad horami se stahovala tmavá mračna. A když jsem v Klášterci uviděl uzavírku hlavní silnice na Chomutov, trochu jsem pookřál, třeba nestihnu start. Objížďka však byla krátká a vůbec mě nezdržela.

 

Postupně se oteplovalo, uznejte, když jsem po deváté dojel do Teplic, bylo krásných 15 a z Milešovky hlásili 7. Kluci mi v pátek večer vyzvedli číslo, čip, pásky, sichrhajcky, poukázky na jídlo v cíli, zkrátka všechno potřebné k závodu. Drobným problémem se ukázalo, že většinu toho zapomněli. Takže jsem dostal do ruky čip, číslo na dres a číslo na kolo. Ani jedno jsem neměl jak přidělat. Naštěstí organizátor myslel i na ty co to někde ztratí, takže jsem velmi záhy dostal vše potřebné. Součástí fasované výbavy byl i holicí strojek. To jako že kdybych si chtěl oholit nohy. Prohlašuji, že jsem to udělal jen jednou v opilosti před odjezdem na Tour de France a slibuji že už to nikdy neudělám. Peklo co jsem prožíval ve Francii když mi začaly chlupy zase růst už nechci zažít. Nechápu jak to ženský můžou vydržet.

 

Nacpal jsem si kapsy jídlem, tedy pokud se těm různým amarounovým gelům dá říkat jídlo a odjel na start. V Krupské ulici, jsem se zařadil na konec balíku. Ještě než se odstartovalo, ozvala se z peletonu rána. Někomu bouchla duše. I já si na chvíli pomyslel, že by mě takový menší výbuch mohl vysvobodit od mrznutí v kopcích na kole. Ale mé zvědavé já, co se chtělo podívat co se všechno za těch dvacet let změnilo, mé líné já umlčelo. Odpočítávání, start.

 

Až pod Doubravku se jelo velmi rychle. Vpředu policejní doprovod, za ním asi 400 cyklistů. Jelo se kolem 50km/h a měl jsem strach aby mě někdo nesestřelil. Naštěstí dřív než jsem s tou myšlenkou mohl začít nějak intenzivněji zaobírat přišlo stoupání na Doubravku a s ním související pokles rychlosti. V části peletonu, kde jsem byl já se začalo oddělovat zrno od plev. Ano, já jsem pleva. Jenom jsem pozoroval jak mě míjejí ostatní závodníci. Ale co, já nepřijel závodit, přijel jsem to objet a přežít a něco si užít.

 

Za Doubravkou jsem už věděl, že jsem na chvostu. Se mnou tam ještě jel jeden jezdec. Začínalo to vypadat, že nepojedu sám, že pojedeme spolu. A  tak jsme jeli. Nesnažili jsme se jeden druhému ujet. Bavili jsme se. Auto co jelo těsně za námi bylo naše doprovodné vozidlo. Ano, měli jsme k dispozici vlastní „mechaničák“. Tedy Petr ho měl k dispozici, mě nabídl jeho služby. Že si k němu do auta mohu odložit věci co aktuálně nepotřebuji na kole a tak.

 

Oč pomaleji jsme oproti čelu závodu jeli, o to intenzivněji jsme zdravili mávající fandící děti. Za Chabařovicemi v Přestanově jsme křižovali hlavní silnici. Poicie jí na chvíli uzavřela abychom mohli projet. Pomalu jsme se blížili do Krupky. Projíždíme Krupkou, Petr přede mnou, najíždíme do zatáčky, nedávám úplně pozor a najednou vidím jak si Petr na poslední chvíli ještě zatáčku nadjíždí. Během okamžiku jsem mu zapíchl rychloupínák předního kola do výpletu jeho zadního kola. Padám, prvně na silničce, on to ustál.

 

Tak jako ve StarTreku revidujeme škody. U mě celkem nic. Trochu prodřené hadry na lokti, ohnutá páka (jde narovnat) a osma na předním kole. Naštěstí stačí povolit přední brzdu a dá se na tom jet. Sice ve sjezdech budu muset pomaleji, ale co, já nepřijel vyhrát.  Petr na tom byl o dost hůř. Ze zadního kola jsem mu vypáral 4 dráty. S tím se opravdu jet nedalo. Pokračoval jsem sám. Chvíli jsem se zkoušel přesvědčit že se s tou osmičkou také jet nedá. Ale ať jsem dělal cokoliv, neškrtalo to.

 

Na rozdíl od ostatních tratí, měla ta moje jenom jeden opravdu ošklivý kopec. Cínovec. Stoupání od úpatí je dlouhé nějakých 9km. Yarda si dal záležet a na každý kilometr kopce vyrobil a nainstaloval cedulku, která informovala o tom, v jaké nadmořské výšce se čtenář nachází, kolik zbývá na vrchol a jaké je průměrné stoupání následujcího kilometru. Zejména tento údaj mi přišel takový… zkrátka takový ošklivý nepěkná věc.  Vidět na cedulce 7,9% je, alespoň pro mě, hodně demotivující. Celé stoupání jsem jel s očima přilepenýma k tachometru a silou vůle jsem tlačil čísla na displeji abych byl už konečně nahoře.

 

Také mi konečně přestala být zima. Dočasně. S narůstající nadmořskou výškou klesala teplota. Když mi cestou nahoru bylo nejhůř, plánoval jsem že to na Cínovci zabalím. Jenže když už jsem se tam vydrápal, zabalit bylo poslední co se mi chtělo. Po chvíli jsem dorazil na bufet. Měli mražené melouny, mražený salám, mražený sýr a mražený chleba. Myslím že jsem si všiml i mražených koláčků. Vzal jsem si kousek toho melouna a nějaké sušené ovoce. Do bidonů jsem si nechal nalít dobře vychlazený ionťák a pokračoval.

 

Když jsem míjel Vytišku, nostalgicky jsem si vzpomněl na maturitní mazec, který jsme tam měli poté, co nám zakázali maturitní ples. Jak jsem tak jel chvíli z kopce a po rovinkách, nějak mi promrzly nohy a když se to zase začalo trochu zvedat na Bouřňáku, chytly mě křeče. Musel jsem zastavit a chvíli počkat než to odezní. Nevím proč, ale nějak jsem měl vsugerováno, že z Bouřňáku je to až na Fláje pořád z kopce. Není. I když převládající směr byl asi skutečně dolů.

 

Na Flájích jsem se těšil jak se pokochám pohledem z hráze na hladinu, jenže Yardovo sadistické sklony trať nasměrovaly hluboko pod přehradu, aby jsme po následném asi dvoukilometrovém stoupání minuli opačný konec hráze. Už mi bylo docela jedno jestli jedu do kopce nebo z kopce. Těšil jsem se až konečně sjedu dolů do tepla. Nejlépe do Teplic. Dolů to sice bylo, ale pod Mníšek, někam skoro do Německa. Následující kopec jsem už počítal patníky, šlápnutí, zkrátka cokoliv, jenom abych nemyslel na to že toho začínám mít dost a že mi je hrozná zima. Následoval docela dlouhý sjezd do Litvínova.

 

Hurá, teplo. Nehurá 9km Litvínovem skoro pořád do mírného kopce. Asi v polovině Litvínova jsem zjistil, že v kapse nemám už žádné krmení a že mi asi brzy začne docházet na hlad. Protože hlad je maskovaná žízeň, vytáhl jsem rozmrzlý ionťák co mi nalili na Cínovci. Posledních dvacet kilometrů bylo nekonečných. Přežil jsem a dokonce jsem nebyl poslední. Vůbec si nepamatuju že bych někoho předjel. Někoho ze závodníků. Cestou jsem samozřejmě předjel několik dětí, bábu s nůší a chlapa v montérkách s bandaskou na pivo.

 

Dobré to bylo, jenom doufám že příští rok bude tepleji. Když už je ten start v Teplicích.
Třeboň 2010
Úno 18th, 2011 by admin

Zkouším používat iWeb, tak fotky z akce na které jsem bohužel nebyl najdete tady

Transbrdy – ano opravdu před sedmi lety
Zář 22nd, 2010 by admin

Mazal jsem z počítače staré katalogy, návody na věci co už nemám a podobnou veteš a narazil na tenhle dopis co jsem posílal Romanovi o tom jaké to bylo na Transbrdech. V té době jsem jezdil na trekingovém kole a pomalu nazrával čas na horské. Občas jsou tam blbě čárky ve větách, ale to fakt v tuhle hodinu nebudu opravovat.

Zdar Romane,

tak jsem přijel z Brd. Dost dobrá trať, samý šutry a kořeny, pekelný sjezdy. Chvílemi trial jak z Velasu do Sadova, akorát se v těch sračkách jelo třeba dva kilometry v kuse, pak 200 metrů po šotolině a znova, fakt jsem si na tom svém kole moc užíval. Když už to náhodou bylo z kopce, tak jsem zase nemohl moc rychle abych nepíchnul, protože se jezdilo často po štěrku. Tentokrát bych doopravdy řekl, že na jiném kole by se mi asi jelo výrazně líp, což je taková hezká motivace si konečně pořídít plnohodnotné MTB a zapomenout na ten hybrid na kterém jezdím.

Ale od začátku. Startovní pole stálo tak trochu do zatáčky, takže jsme ani neviděli na špici kdo se to tam řadí. Protože asi dorazilo více závodníků než se původně čekalo, viděl jsem čísla přes tisíc, byl start posunut asi o půl hodiny. Podle organizátorů bylo na startu 1154 závodníků. Nad hlavou nám kroužil divnej pták rogalo a z něj se vykláněl kameraman aby nás zvěčnil z ptačí perspektivy. Všichni se na něj dívali a sledovali jestli už konečně vypadne. Nevypadl. Startovní výstřel jsme neslyšeli, každopádně v době kdy bylo čelo balíku asi tak minutu na cestě, jsme se dali do pohybu i my. Jelo se docela volně po silnici. Po asi kilometru jsme dojeli na okraj lesa. Tam nastala první zácpa. Na chvíli jsme zastavili a čekali až se to pohne. Kupodivu to netrvalo ani moc dlouho a my vyrazili do prvního stoupání. Věděl jsem že nás teď čeká sedm kilometrů do kopce, tak mi ani nevadilo že se nejede rychle. Po chvíli jsme zase zastavili a tlačili, to se jen cesta zase trochu zúžila. Když jsme se dali opět do pohybu, myslel jsem že je to už definitivní. Cesta byla široká a poměrně dobrá, takže jsem si liboval jak pěkně se mi jede. Asi na třetím kilometru jsme míjeli ty co se asi na startu zařadili příliš dopředu a pak je zřejmě překvapilo, že čelo jelo opravdu rychle.

Idylka pěkné cesty vzala za své asi na devátém kilometu, kdy skončilo stoupání a zajelo se do lesa. Byla tam jedna ideální stopa a všude okolo na zemi klacky, kamení, trocha bláta. Kdo chtěl někoho předjet, musel si vyhlídnout místečko, jinak hrozilo že tam někde zapadne, nebo se mu namotá nějaká větev do drátů a přehazovačky, což jsem také několikrát viděl. Tahle cesta asi po kilometu doznala změny v tom, že k těm klackům a občasnému kamení a bahnu, přibylo více klacků, více kamení, více bahna a poprvé se objevují i kořeny. V technicky náročnějších úsecích se nyní stojí fronty na překážku jak za komnačů na pomeranče. Tady se začíná uplatňovat lest a úskok, kdy ti vychytralí zavčas seskakují z kol a odbíhají z cesty a tam volným krokem předběnou i deset lidí najednou. Pochopil jsem, že je to docela zábavné vyhledávat jinou vhodnou trasu, protože občas se někomu podařilo zaběhnout do takzvaně „slepé ulice“ a skončit třeba v bahně nebo chroští, v tom případě nejenže si cestu nezrychlil ale ani nezkrátil, protože se musel vracet, což bývalo komentováno dosti peprnými výrazy. Což mimo jiné podporovalo veselou mysl závodníků. Tato část byla zakončena krátkým sjezdem k potůčku a následnou horolezeckou vložkou. V případě, jako byl tento, tedy že se oním místem snaží projet tisícovka závodníků dochází k tomu, že se před vodním tokem tvoří fronta, kde ti vzadu ani neví na co se čeká. V tomto místě se vyplatilo být lstivý a úskočný a překonat vodní dílo o padesát metrů jinde. Vzhledem k tomu, že v této době, se tímto místem prohnala již dobrá polovina závodníků, byly okolní stezky dostatečně proklestěny.

Následoval rovný úsek, v itineráři označovaný jako zpevněná lesní cesta. Tady bych se spokojil s výrazem lesní cesta. V označení následující části však zřejmě došlo k politováníhodnému omylu, protože to co bylo označováno jako zpevněná pěšina by přesněji popsal výraz zabahněná pěšina. Zrovna tak eufemistické označení „zpevněná lesní cesta, místy rozbitá, kořeny“ by se dalo zjednodušit na „lesní cesta, rozbitá, kořeny, díry“. Ale abych si jen nestěžoval, jelo se i po docela normálních cestách. Jenom před tou první občerstvovačkou se pořadatelé řídili heslem že hlad je nejlepší kuchař, a tak aby nám vyhládlo jsme absolvovali poslední kilometr před bufetem opravdu pěkným trialem mezi kořeny a kameny. Pochopitelně do kopce.

Bufet byl pěkný, upravený spousta jídla a pití. Dal jsem si banán. To jsem ale neměl dělat, protože následujících deset kilometrů mě tak strašně tlačil v žaludku, že jsem se vážně zaobíral myšlenkou, že bych se s tím banánem předčasně rozloučil. Nakonec jsem nad ním ale zvítězil. K pití jsem si nechal do lahve nalít inoťák. Chyba byla, že jsem ho před odjezdem neochutnal. Bylo to jako voda s jahodovou marmeládou. Začal jsem se těšit na další bufet, že si tam dám jiné pití.

Následovaly asi čtyři kilometry po docela slušných cestách. To proto, aby si závodnící mohli v klidu sníst to co nabrali v bufetu a připravit se na opravdu bahnitou cestou. Vyjeté koleje od traktorů, bláto, kořeny, díry, to byl obrázek následujících minut, opravdu nekonečných minut. Také jsme se konečně svezli i z kopce. Na pěknou chvíli naposled.

Párkrát jsem myslel že chcípnu a tajně jsem si přál abych píchnul a mohl pak v cíli říkat, že jsem měl defekt. Ten se dostavil na čtyřicátém kilometru, a sice defekt plicní. Nejdřív se asi třista metrů tlačilo (něco jako na Artíku modrá před Plešivcem) a pak se sedne na kolo a po lehce rozmlácené cestě, kde jsou chvílemi šutry (něco jako na Suchou ten úsek pod Plavnem) tak kilometr. Cesta na druhou občerstvovačku byla opravdu očistec. Kdy vyfotili tohle fakt nechápu, snad před loňskými povodněmi. Těch 58m převýšení mi také nesedí, pro srovnání profil co Petr stáhnul z tachometru. Ona vůbec ta křivka profilu co nám dali byla dost aproximovaná na nějakou střední hodnotu, protože to co se na profilu co jsme dostali jeví jako mírný sjezd, jsou ve skutečnosti tři zuby, kdy výchozí bod je o něco výš než cílový. Taky byla trochu sviňárna, že ta křivka byla trochu posunutá a když jsem měl na tachometru 60km, tak do cíle chybělo ještě dva a půl. Ten sjezd po druhém bufetu ale stál za to. Zrovna jsem řešil dilema jak to udělat abych byl už v cíli a nemusel při tom do kopce. Naštěstí to bylo dolů fakt peklo, skoro bych řekl sjezd z Plešivce do Pstruží na Artíku, takže jsem ani neměl čas přemýšlet o tom že už nemůžu. Na tomhle downu jednomu z těch ohařů co jezdí vpředu vypadlo z vidle přední kolo a ztropil tam opravdu nepěknou scénku kdy to vypadalo že si něco udělal s páteří, naštěstí měl „jen“ otřes mozku. Statečný zachránce který nezaváhal a pomohl zraněnému byl na konci po právu oceněn pořadatelil cenou fair-play. Moc prima také bylo, že při tom sjezdu jeli přede mnou dva kluci, kteří si na poslední chvíli vzpomněli, že to raději sejdou a začali se tak v půlce mrcasit s kolama uprostřed pěšiny. Hlasivky mi fungovaly dobře, takže jsem zařval něco jako: „Do píči, já si tady snad rozbiju držku!!!“ Asi to na ně udělalo dojem, protože se okamžitě klidili z cesty. Pak následovalo asi 250m na vydejchání a znova, tentokrát to bylo zakončené efektní rozbahněnou stopou od nějakého Lakatoše, nebo čím ty lesáci jezdí po lese a v té stopě jsem dojížděl další dva. Tentokrát ječela holka co jela z mnou, ať nebrzdím nebo se tam všichni zmastíme. Kluci se lekli a uhnuli, já to v klidu projel (no kvrdlal jsem se v tom bahně dost) a zmastila se tam ta holka. Ne moc. Pak říkala něco jako že je škoda že je tak vysračkovaná, že si ty sjezdy ani neužije. Co mě potěšilo bylo, že jsem jí ujel. Co mě nepotěšilo, bylo že jsem si něco udělal s přehazovačkou, protože od této chvíle jsem čtyři největší pastorky mohl mít zařazené pouze na nejmenším převodníku, jinak to přeskakovalo a dělalo strašné rány.

V následujících kilometrech jsme několikrát překonávali vodu. Obvykle na konci nějakého praseckého sjezdu mezi kořeny a kameny. Jeden brodík mi obzvlášť učaroval, zvláště pak když jsem ho ladným jelením skokem překonal s kolem na rameni a sotva jsem se vydrápal na protější břeh, vřítil se do brodu závodník co si myslel že to dá. Nedal. Normálně mu z té vody chvíli koukala jenom hlava. Jak tam ležel na boku s nohama v pedálech pěkně hlavou směrem po proudu a vypadal že relaxuje, se mi hlavou mihla myšlenka že bych se také smočil. Ovšem pohled na bahnivou kaši kterou zvířil a jež mu omývala opocený obličej mi napověděl, že bude lepší na koupel pro tento okamžik zapomenout a raději se vydat na cestu.

Poté následovala fáze kdy jsem si říkal že už to je jenom jeden hrb a pak pořád dolů k Berounce, jenže výjezd na ten hrb byla klikatá asfaltka se sklonem a délkou silnice z Blatný na Blateňák. Pod vrcholem už tlačili skoro všichni. Nahoře jsem se nemohl ani napít jak jsem byl udejchanej. Při té příležitosti mi také došlo, že když je na nějakém vrcholu napsané P, znamená to horskou prémii a to po rovině asi nebude a tahle byla už třetí v řadě. Pak podle profilu co jsme měli namalovaný na zadní straně čísla měl následovat postupný sjezd s jedním malým hrbolkem do cíle. Malý hrbolek se ukázál býti o něco větším než se zdál, ale díky tomu, že se jelo po docela dobrém terénu (cesta mezi domky, pole, silnice) to nebyla taková tragédie, navíc do cíle to mělo být už jen z kopce.

Na jedné z posledních odboček stál pořadatel, na hlášky typu: „Ty vole zase do kopce!“ se nám téměř omlouval a říkal, že tenhle je fakt poslední a ani nestojí za řeč a že do cíle je to dva kilometry z kopce. Naštěstí měl pravdu a dalo se to vyjet docela rychle.

Já měl představu že to dál bude už jen z kopce, ale ono to bylo takové sjíždějí lesem pěšinkou kde zaváhání znamenalo pád z opravdu ošklivého svahu. V jednom zvlášť povedeném místě byla taková asi pětimetrová lávka z kulatinek, kde tu chyběla jedna, tuhle tři kulatinky. Vjezd na ní byl do zatáčky a spadnout se dalo na obě strany. Navíc to bylo trochu vlhké. Pak už se ale vjelo na silničku v Letech a mastilo se tak kilometr po rovině až do cíle. Zařadil jsem 52-11 a podařilo se mi předjet ještě tři cyklisty, kteří na tom byli dost podobně jako já, akorát měli v dané chvíli horší morálku, a tak mi v závěrečném spurtu o celkové 765. místo podlehli.

Uf to bylo písmen.

Těžká pohoda 2010
Čer 19th, 2010 by admin

Těžká pohoda. Cítíte v tom názvu rozpor? Asi před dvěma měsíci mě kamarád začal přemlouvat, abych se zúčastnil 24h závodu na horských kolech. Nevím na jakých drogách jsem zrovna byl, každopádně jsem mu na to kývnul. Ono se to nakonec nejevilo tak strašně, jak to na první pohled vypadalo. Ve čtyřech by na každého vyšlo 6 hodin ježdění. Navíc by to nebylo 6 hodin v kuse, ale dvě hodiny jízdy a 4 pauza. Takže jenom taková trochu delší vyjížďka vylepšená o jízdu v noci. A k tomu to bylo až za dva měsíce, takže jsem měl i dost času nějaký ten kilometr najezdit.

Jenže Ejakulaja, nebo jak se ta isladndská sopka jmenuje, byla zřejmě proti. Bylo pořád hnusně a v tom marastu se mi na kolo nechtělo. A když už náhodou bylo hezky, zase jsem na kolo nemohl já. Při fotbalu jsem si ukopnul palec a s takovou bambulí cyklistické tretry nejdou ani obout. To jsem ještě netušil, že jízda v dešti a blátě by zřejmě byla tím nejlepším tréninkem na plánovanou akci. Takže v den odjezdu, jsem namísto obvyklých 1200km měl naježděno necelých třista.

Jak se blížil termín závodu, čím dál více jsem litoval svého rozhodnutí. Zkoušel jsem vymyslet způsob jak se z toho vyvléct, jenže mě krom sebepoškozování, které jsem hned zavrhl, nic nenapadlo. Poslední týden jsem se se svým osudem smířil a začal se na tu pohodu docela těšit. Dokonce jsem se smířil i s tím, že se jezdí okruhy. To je totiž něco, co bytostně nesnáším. Jezdit pořád dokolečka, vědět co mě čeká za každou zatáčkou, kde to je do kopce… zkrátka okruhy mě nebaví. Další pozitivní zprávou bylo, že nás nakonec bude šest. Což čas strávený na okruhu zkrátilo na příjemné čtyři hodinky.

Do Vesce jsem dorazili už v pátek. Sice jsme s Danem byli z té naší party poslední, ale ostatní nám drželi místa na stanování. Bylo krásně, byť se nad Ještědem trochu sulcovaly mraky a zvedal se vítr, ale opravdu bylo hodně teplo. Nastal čas na první úkol. Postavit stany. Vybrat místo bylo jednoduché. Byly tam dva druhy podkladu. Tráva nebo štěrk. Co mělo štěrkový podkald bylo rovné, tráva rostla jenom na svazích. Zatloukat tenké hliníkové kolíky do udusaného štěrku se ukázalo jako velmi zdařilé cvičení psychické odolnosti. Sousedi zde evidentně nebyli poprvé. Místo kolíků používali dvoustovky hřebíky a zatloukali je velkou palicí. Dan si našel pěkný kámen kterým kolíky zatloukal, já našel v autě pěknou ráčnu od Goly. Tou to šlo také docela dobře. Bude-li tedy k tomu ještě někdy příležitost a já se zúčastním pohodového 24hodinového závodu ve Vesci, je třeba věnovat výběru kolíků zvláštní péči.

Vzhledem k povaze povrchu pod stanem je důležité použít správnou podložku na spaní. Karimatka úplně ideální není. Byť zpočátku působí na kamenitém podkladu velmi dobře, za nějakou chvíli se do ní kameny krásně obtisknou a z karimatky se stává Cosmodisk. O moc lépe byli na tom ti s nafukovacími matracemi.

Celý pátek probíhal v rytmu Česko-Polského hudebního festivalu. Na pódiu se vystřídalo několik kapel. První, která nás zaujala svými poetickými texty byla „Drobný z bůra“. Myslím, že text „ty jsi pěkná svině, nedalas mi v kině“ nebo „já jsem pěkný éro, když si v pěně honím péro“ mají svou hodnotu. Po nevýrazných El Gaucho nastoupil polský nářez jménem Leniwiec. Směs punku, reage, ska a několika půllitrů piva nás dovedla pod pódium, kde jsme pogovali jak zamlada. Naštěstí jsem neměl tolik vypito, aby mě někdo dokázal srazit k zemi, takže se bujaré veselí s písněmi polského lenochoda obešlo bez zdravotních následků. Ještě jsem si stihl koupit 2 lenochodí CD. Překvapivá cena 130Kč za kus mě přivedla na myšlenku, že vydavatelství v Česku jsou asi pěkný svině.

Ráno bylo nekompromisní. Když jsme vstali, bylo všude už spousta aut a kol. Tam, kam jsme večer chodili na záchod, ráno již stály stany. S blížícím se polednem jsme pomalu vybalili kola z auta a složili je do provozního tvaru. Zbytek týmu nás nabádal, abychom si tu trať před závodem ještě projeli. S díky jsem odmítl. Moc dobře to totiž znám. Já si to projedu a v posledním kole co mě čeká pak budu nasranej, že už mám vlastně odjeto a že tohle kolo je navíc.

Startovalo se systémem Le Mans, tedy bez kol. K nim bylo třeba doběhnout. Aby to nebylo tak jednotvárné, vybíhalo se na kopec a zpátky. Moc nerozumím tomu kam se ti na špici hnali, v tu chvíli měli před sebou ještě 24hodin závodu.

Odstartováno

Asi ve tři na mě přišla řada. Trochu jsem podcenil jídlo a pití. Říkal jsem si, že těch dvanáct kilometrů spolknu jak sklenici vody. Najím se pak. Vodu jsem si do bidonu ale vzal. Na předávce jsem dostal štafetovou ruličku na řídítka a vyrazil. Prvních třista metrů bylo po krásném asfaltu. Pak se ještě docela pěkně jelo po takové loučce nahoru. Cestu křížil odvodňovací kanál. Aby se přes něj dalo jezdit, byly v něm nějaké kulatiny. To mi ale nezabránilo v tom, aby mi při průjezdu spadl řeťez a já prošlápl do prázdna a málem lehnul. Za dalších pár metrů následoval lehký sjezdík ze stráně k asfaltce. Po pár metrech asfaltky přišel další nájezd do terénu. Za několik málo okamžiků jsem měl za sebou první kilometr. Následoval triálek v bahně přes kořeny stromů. To mě bavilo. Když se ale cesta záludně ohnula k nebi, zábava skončila. Asi 600 metrů jsem musel tlačit. Okolo mě projížděli závodníci, kteří ten výjezd bahnitou cestou zvládali. To, že za pár hodiny se situace změní a i ti největší borci budou tlačit jsem v tu chvíli netušil. Ostatně já toho netušil víc. Bylo mi neskutečný horko a strašně jsem si přál, abych to měl už za sebou. Dá se říct, že prvních 6km se jelo pořád nahoru, tam se to zlomí a zase se frčí dolů. Na konci dva brdky, aby jeden nepřijel do cíle kola moc odpočatej. Adrenalin na trati tvořily dva sjezdy. První v pohodě, druhý, protože jsem seděl letos prvně na bajku, jsem se bál a od půlky ho sbíhal. Přitom na něm nic nebylo, hlava zkrátka nechtěla. Klesalo se až k desátému kilometru. V této fázi jsem odhalil tajemství, proč všichni dojíždějí s bahnem i za ušima. Svižné tempo bylo bržděno rozblácenými úseky které se nedaly objet. Pro návrat do reality sloužilo následné kratší, avšak o to výživnější, stoupání po asfaltu až k hlavní silnici. Po krátkém klesavém úseku přišla molitanová louka. Za ní pár metrů na odpočinek a další brdek vylepšený o kličkování mezi stromy. Pak sjezd (za deště skluz) po louce a za kratším asfaltovým stoupáním opět molitan. Tentokrát s příchutí močůvky. 300 metrů do cíle! Předávka. Vykoupení.

Letmý pohled na kolo prozrazuje, že bude chtít trochu opláchnout. Všude bahno, tráva trčí z přehazovačky. Jdu k wapce. Jsou tam dvě. Jedné slouží jako stojan na kolo zeď, druhé mobilní čtyřpisoár. Při sprchování u pisoáru je třeba dávat pozor na ty co ho užívají k původnímu účelu. Když už mám v ruce tu wapku, zkouším si opláchnout nohy. Boty jdou odbahnit dobře, do nohou to dost bolí.

Přicházím ke sprše. Jako koupelna slouží ohrada uprostřed kempu omotaná reklamními banery. Voda ze zahradní hadice je nepatrně teplejší než podzimní Barentsovo moře. Po pravdě, je mi to úplně jedno. Důležité je, že jí lze vyplavit písek z očí a odstranit bahenní film z těla. Po této otužovací kůře přichází čas něco pojíst a jít si na chvíli odpočinout, než na mě dojde zase řada.

Ležím si ve stanu, blíží se můj start do dalšího kola. Chvíli váhám, jestli si už mám vzít světla. Když tu se spustil liják. Když lilo nejvíc, přišel můj čas. Navlíknul jsem na sebe mokrý hadry a hurá na předávku. Déšť se umírnil a já mohl v poklidu čekat až mi dorazí kolega z týmu. Ani jsem moc nepromokl, i když kvůli dešti přijel později než jsem čekal.

Po padesáti metrech jsem zastavil a schoval brýle do kapsy. Byly bez stěračů, takže nepoužitelné. Při prvním jednoduchém sjezdíku ze stráně mi došlo, že tohle kolo bude asi úplně nejvíc. Mokrá tráva klouže a bláto překvapivě taky. Díky dešti bylo obojího všude dost. Než jsem dojel k tomu blátivému stoupání, dvakrát jsem málem lehnul. Jít do kopce, tlačit kolo a bořit se po kotníky do bahna tak, že při každém kroku mi do bot trochu bláta nateklo a pokaždé mít strach, že se mi ta bota v tom bahně zuje, tak to už ve mě nevyvolávalo žádné negativní pocity. Výrazným momentem pak bylo, když jsem v nejvyšším bodě trati přejížděl koberec se snímačem čipů a ono to nepíplo. Okamžitě jsem si vzpomněl, že ten čip zůstal ležet v autě, když jsem se v tom dešti oblékal. Takže tohle kolo jsem jel zbytečně. No nic, alespoň se svezu. Celkem v pohodě, až na poslední sjezd po louce. Tam jsem si vyzkoušel, že kolo rozjeté po nakloněné rovině pokryté mokrou trávou a bahnem nebrzdí. Plochodrážním stylem se mi podařilo nasměrovat na pidimůstek a dostat se bez úhony na asfaltku co vedla k cíli. Tedy téměř, ještě mě čekala ta molitanová louka s močůvkovou příchutí. Zvolil jsem evidentně dobrou stopu, protože jsem to v pohodě projel. Už se šeřilo a štafetovou ruličku jsem předával již plně osvícenému jezdci.

Mytí kola i těla bylo obdobné jako po předchozím kole. Snad jen s tou změnou, že bylo chladněji. Teplota Barentsova moře ale zůstala konstantní. Navíc po jídle se mi začalo chtít spát. Usnul jsem hned.

Když mě ve tři ráno vzbudili, že mě čeká další kolo, už dávno nepršelo. Bylo příjemně. To už se ale nedalo říct o oblečení. Naštěstí jsem měl sebou ještě suché kalhoty a nějaké triko, takže se mi to podařilo zkombinovat tak, že jsem chvíli ani nevěděl že polovina věcí co mám na sobě je mokrá. Další vylepšení spočívalo v osvětlení. Osadil jsem si hlavu dvěma LED čelovkami a vyrazil. Tentokrát i s čipem. První zjištění se týkalo světel. Ač svítily docela silně nebylo moc poznat do jakého terénu se jede. Rada pro příště: Vzít si ještě světlo na řídítka, ať to na zem svítí ze dvou úhlů. Ve sjezdu mi na první nerovnosti obě čelovky seskočily níž než jsem čekal a zakryly mi obě oči. Chvilku to vypadalo že asi provedu bezpečnostní seskok z kola, ale nakonec se mi podařilo uvolnit jedno oko a ten sjezd v bezpečí dojet. U blátivého kopce jsem čelovku už nepotřeboval. Ačkoliv nepršelo, kopec byl ještě horší než v minulém kole. Tentokrát nebylo z bahna úniku. Bylo ho víc a bylo úplně všude. Potemělým lesem se ozývaly hlasy: „Si dělaj prdel ne?“, „Ty vole za co? Proč“, „Ty krávo, to se nedá!“

Když jsem byl v nejvyšším bodě, kobereček krásně pípnul a začínalo svítat a já mohl konečně odložit čelovky. Konečně jsem začal normálně vidět. I v těch pasážích kde předtím nebylo blátivo teď najednou bylo. Byl jsem moc rád, že jsem se blížil k cíli.

Po dojezdu jsem moc nemluvil, byl to horší úsek než za toho deště. Když jsem se šel osprchovat a svléknul se v „koupelně“, zjistil jsem, že neteče voda. Tak jsem se zase přioblík a chvíli řešil aby tekla. Povedlo se. Voda v Barentsově moři měla stále stejnou teplotu. Úplně zmrzlej jsem si vlezl do spacáku a usnul. Ráno jsem už jen doufal, že nebudu muset znovu na trať. Už jsem neměl nic suchýho a navíc se mi nechtělo jet domů zničenej z okruhu. Přání se mi vyplnilo. Už jsem nejel. V klidu jsme sbalili stany, kola. Všechno naložili do auta a šli se podívat na vyhlášení.

Byla to pěkná akce. Pořadatelé to měli vychytaný. Ale 24h už letos nepojedu. A možná ani příští rok. A třeba ani ten potom. Nesnáším totiž okruhy.

OH – Orlické hory 2009
Zář 29th, 2009 by admin

Prolog

O víkendu 25.9. – 27.9. proběhla dlouho plánovaná akce OH. Neplést s Olympijskými hrami!

Po úspěšném srazu „U Kance“ v Plzni se uskutečnily další dva v Krušných horách. Tentokrát, na rozdíl od Kance nešlo pouze o to se společně po letech opít, ale společně si na kolech vytvořit žízeň, a pak se teprve společně opít. Pro velký úspěch bylo naplánováno další pokračování cyklistického víkendu. Tentokrát v obci Říčky v Orlických horách. Nebudu sem dávat různé odkazy, myslím že strýčka Googla se umí každý zeptat sám. Jen upozorňuji, že obec se jmenuje celým jménem tak jak jsem napsal v předešlé větě, tedy „Říčky v Orlických horách“. To jen pro případ že byste to někdo zadával do navigace, ale o tom až později. Proč Orlické hory je celkem jednoduché, Newyjo nás nechtěl tahat až do Beskyd, to by asi přijelo méně lidí, ale také to nechtěl mít moc daleko, takže OH se jevily jako optimální. Ubytování bylo domluveno u Horského psa. www.horskypes.cz

Počet účastníků se ustálil na osmi. Až z Karlova ticha v daleké Germánii nás přijel poctít svou přítomností Vojta. Zub nedbaje zdravotních obtíží přijel alespoň na jednu noc a dokonce přivezl poklad. Suky, Jára, Roma, Newyjo a já jsme již tradiční účastníci podobných výletů. Ovšem jako velké překvapení se zjevil  excelentní vrchař Ota Pedro Delgado.

Cesta

Poreferovat mohu jen o té části cesty které jsem se zúčastnil. Shrnout by se to dalo asi takto. Otovi nevycházely nějaké big deal tabulky, takže jsme vyjížděli až kolem čtvrté. Samo o sobě by to nemuselo být nijak dramatické, protože strýček Tom (celým jménem TomTom) předpokládal čas příjezdu okolo osmé večer. Cesta nám ubíhala rychle, tedy dokud jsme nenajeli „frrr“ na dálnici. Tam začaly minutky povážlivě přibývat. Když jsme pak po Hradecké dálnici letěli rychlostí 70km/h a v závěru pak ještě hodinu popojížděli, začali jsme vážně pochybovat o smyslu dálničních známek. Když nám Liška řekl ať sjedeme z dálnice, trochu mě to překvapilo. Pro jistotu jsem zkontroloval cílový bod. No ještě že tak, Orlické hory – Říčky jsou od obce Říčky v Orlických horách docela daleko. Takže „hele jestli to de, tak to votočte“ a „frrr na dálnici“. A aby toho nebylo málo, tak kousek za Hradcem jsme píchli zadní kolo. Naštěstí Hitlerwagen má poměrně chytře umístěnou rezervu, nářadí i otvory pro hever. Náš pit-stop jsme zkrátili na krásných 15 minut. Pro jistotu nás pak ještě stavěli Pomáhat a chránit a musel jsem foukat do něčeho co vypadalo jako foukací piáno, akorát to mělo dost málo klapek. Ale zase to bylo s displejem. Navíc mi pak ještě pomáhali najít řidičák, který jsem vytrousil pod sedadlo. Takže vlastně i pomohli. Do Říček jsme dorazili bezkonkurenčně poslední krátce po půl jedenácté v noci. Všichni už seděli v hospodě a prohlíželi Zubův poklad. Ano staré fotky z koleje! Hodně fotek! Uplně nejvíc!

1. Ráno

Ráno nám začalo ještě než jsme šli spát. Protože jsme byli hladoví a v hospodě tou dobou už vařili pouze speciality z chipsů a oříšků, začali jsme kolem půl druhé ráno snídat. Abysme se nepřecpali, přerušili jsme snídani kratším spánkem a v půl deváté pokračovali. Mimochodem bylo to prvně, co jsem slyšel někoho chrápat. Pěkně jsme se s Otou doplňovali. Vojta udělal moc dobře že si vybral jinou místnost.

Vyjížďka

Od samého počátku jsem Otovi říkal, že se nemusí té cyklistické části bát, protože Newyjo postaví trasu tak, aby jí i Ota se svými najetými 50km po Sokolovských cyklostezkách v pohodě projel. Pohled do mapy mi ale říkal něco zcela jiného. Na trati se vyskytovaly vrcholy jejichž nadmořskou výšku vyjadřovaly 4 číslice. Když pak Newyjo jen tak mimochodem prohlásil že pojedeme do Deštné a z ní pak na Velkou Deštnou (1115 mn.m.), pochopil jsem že Ota se nesmí nic dovědět, jinak mě zabije. Když jsme přejeli dva kopce a čekal nás třetí, tak už i Newyjo nenápadně naznačoval Otovi že by si měl na cestu koupit nějakou sladkou tyčinku. Když jsme pak po ujetých 40km měli nastoupáno přes 1100 metrů, bylo jasné že se úplně o lehkou trasu nejednalo. Ovšem Ota jako správný vrchař všechny kopce dal a stal se tak hrdinou výletu.

Na jednom rozcestí jsme se rozdělili a část (Ota, Suky) se začala vracet do Říček a zbytek pokračoval na pevnost Hanička. Ota toho měl docela dost a Suky byl na Haničce předchozí den s Newyjem. I tak ale Ota najel k padesáti kilometrům. Ještě před rozdělením jsme ale navštívlili jednu malou pevnost spravovaný dobrovolnými „bunkráky“ a podívali se i dovnitř. Cestou na Haničku jsme viděli ještě několik dalších pevností. Dokonce brána ke vstupnímu objektu do Haničky byla otevřená, tak jsme se tam šli podívat. Bohužel bylo po zavírací době a místní správce neměl uplně tu správnou náladu a celkem neurvale nás vyhodil. Stihl jsem vyfotit tank a to bylo tak všechno. Tenhle objekt má svojí vlastní webkameru, takže když kouknete na tenhle odkaz:

http://kamery.ttnet.cz/index.php?kamera=han&utime=1253978006

a kliknete si ještě na další minutu (1 minuta +), tak jsme tam krásně vidět.

Celou cestu dolů jsem si říkal že je fajn, že k penzionu přijedeme z vrchu. Že tomu tak nebude mi došlo když jsme přijížděli do Rokytnice. A myslím že nejsem sám koho to překvapilo.

Pro zvídavé: Říčky – Pustiny – Zdobnice – Luisino údolí – Zákoutí – Masarykova chata – Malá Deštná – Velká Deštná – Jelenka – Střední vrch  – Tetřevec – Komáří vrch – Anenský vrch – Pevnost Hanička – Horní Rokytnice – Říčky. Celkem 56km, převýšení 1370m (nebo 1270, to si teď nemůžu vzpomenout).

Zvěřinové hody

Tou dobou probíhaly v místním hotýlku zvěřinové hody. K večeři jsme měli kančí, daňčí, se zelím, se šípkovou, prostě jak kdo chtěl. Luxusní večeře, chyběly už jen golfové hole a byli jsme „lepší“ lidi. Víno za 400 si myslím už nikdo dávat nebude a místo experimentů raději zůstanou u piva za 25.

2. ráno

Na kolo jsem jel už jen já s Vojtou, střihli jsme si výjezd na Komáří vrch a pak přes Anenský vrch zpátky. 10km, převýšení asi 400m. Newyjo a Suky spěchali domů, Jára s Romou na kolo už nechtěli a jeli se autem podívat na Masarykovu chatu a pak rovnou domů. Na penzionu rád zůstal Ota a hodinku na nás počkal. Dálnice byly téměř prázdné. Pravda, chvíli nás Pavel Liška vodil po silnici co se „v zimě neudržuje“, ale krk bych vsadil že se neudržuje ani v létě. Tedy mnoho let se neudržuje. To že nájezd na Hradeckou dálnici nám trochu zkomplikovala jedna uzavírka nás nijak nerozhodilo.

Fotky

Všechny fotky jsou opatřeny značkou GPS, takže je vidět kde byla která pořízena.

Akce OH

Epilog

Celé jsem to psal proto, aby ti co nebyli viděli o co přicházejí a příště jeli také. Plánováno je Třeboňsko, čili žádné kopce!

Longovo narozky
Zář 29th, 2009 by admin

Šléééégr [29. 4. 2008]
Takže skoro před čtrnácti dny měl Long narozeniny, ale z technických důvodů dostal dárek až včera. A kdo si ho chce prohlédnout, může tady. A pozor, má to skoro 8MB a je to video ve formátu WMV.

Registrované partnerství
Zář 29th, 2009 by admin

[19. 7. 2007]
Oznamujeme že dva členové našeho minoritního kroužku se rozhodli 28. 7. 2007 uzavřít registrované partnerství!

Severní Sikkim 2007
Zář 29th, 2009 by admin

[19. 7. 2007]
Před nedávnem se nám Roman vrátil z cyklovýletu do Himalájí (oblast Sikkim). Jakmile se mi to podaří, dám sem nějaké obrázky. No zatím se mi to nějak nezadařilo
Kiwák 2006
Zář 29th, 2009 by admin

Roman [16. 8. 2006]
Minulou sobotu se uskutečnil již 15. ročník Kiwiáka, dalovického triatlonu. Původně jsme měli mít na startu 3 závodníky, ovšem zákeřné nachlazení zhatilo dvěma borcům start. Náš minoritní kroužek reprezentoval pouze Roman Maljanovski který ovšem letošní závod mezi amatéry vyhrál!!!

Kynšperský pohár 2005
Zář 29th, 2009 by admin

Jenda
Do tohoto závodu jsme nominovali naše dvě závodnice. Kačka celou trať, pro nepřítomnost jiných soupeřů, bojovala sama se sebou a přineslo to úspěch v podobě prvního místa. Naopak Jenda po prvním kole situaci vyhodnotila jako málo ideální a odstoupila z druhého místa. Jaké měla pocity z trati můžete posoudit z fotografie. O něco více fotografií naleznete jako obvykle v galerii. Stránky pořadatelů najdete tady.

Kačka měla smůlu, že není registrována ve svazu cyklistiky, jinak by také byla vyhlášena jako přebornice kraje. Takto se musí Karlovarský kraj obejít bez držitele tohoto titulu.

»  Substance:WordPress   »  Style:Ahren Ahimsa
© A komu se to nelíbí, ...